Náš letošní první máj
Přiblížil se letošní první máj, a tak jsme uvažovali, jak jej co nejpříjemněji a smysluplně využít. Už pětatřicet let nás nikdo nenutí zúčastňovat se "dobrovolně-povinně" prvomájového průvodu - a jsme tomu rádi...
Rozhodli jsme se pro první jarní pouť v Hájku; z minulých let jsme věděli, že tam to vždycky bývá milé. Tyto poutě jsou stále oblíbenější a samo poutní místo postupně nabývá své původní krásy a věhlasu. Donedávna byl tamním duchovním správcem františkán Otec Vianney Dohnal OFM; nedávno však byl pověřen funkcí spirituála kněžského semináře a jeho nástupcem v Hájku se stal populární Otec Filip Rathouský OFM z téhož kláštera při chrámu Panny Marie Sněžné.
Do Hájku se z Prahy většinou putuje pěšky: od Strahovského kláštera je to přibližně osmnáct kilometrů, od bělohorského poutního místa už jen necelých dvanáct a nejkratší trasa pro seniory (od Litovické tvrze u Hostivic) není delší než pět kilometrů. Mnozí však přijíždějí na bicyklech či elektrokolech, ale i auty či na motorkách. Manželka tentokrát putovala se skupinou známých spolupoutnic pěšky od bělohorského kostela; cestou se stihly pomodlit slavný růženec. Já se musím přiznat, že jsem se tam svezl "po mastňácku" autem se synem Pavlem. Cestou jsme předjížděli skupiny pěších poutníků i cyklistů, kteří očividně směřovali tamtéž. Velká skupina mladých šla s velkým dřevěným křížem. Asi v půli cesty - poblíž Hostivic- si syn povšimnul jedněch z posledních spěchajících - byli to starší manželé, kteří vypadali, že už to včas určitě nemohou stihnout. Zastavil u nich a povídá: "Také jdete na pouť do Hájku?" Přisvědčili - zřejmě si mysleli, že se jich chce zeptat, kudy má jet, ale on jen řekl: "Tak si nastupte!" Byli mu očividně vděčni- byli by to měli ještě daleko. Mne osobně jeho ochotná pomoc také potěšila.
Není žádným tajemstvím, že v neblahých padesátých letech byl v objektu hájeckého františkánského kláštera zřízen internační tábor pro kněze, kteří byli tehdejšímu režimu nepohodlní. Většina z nich byla už předtím vězněna v kněžském koncentračním táboře v zabraném premonstrátském klášteře v Želivě, kde byly hodně drsné podmínky srovnatelné s tehdejšími kriminály. V Hájku už to prý bylo poněkud mírnější a byly tam už povoleny návštěvy. Byl tam tehdy vězněn i pan děkan Vincenc Říha z mého rodiště Polné, a tak jsme ho tam s jeho bývalými farníky několikrát navštívili (tehdy jsme s bratrem byli ještě na základní škole). Pan děkan Říha byl vězněm obou totalitních režimů: v době nacistické okupace jen tak-tak přežil koncentrační tábor Flossenbürg - ale jen za pár let po osvobození jej zatkla komunistická Státní bezpečnost a uvrhla jej do tvrdé internace nejprve v Želivském klášteře a později právě v Hájku. Hájecký poutní areál později změnil "majitele"- po zrušení kněžského internačního tábora jej převzala Československá lidová armáda, která jej využívala jako vojenský sklad blízké protiletecké základny - a jeho devastace pokračovala.
Účastníků středeční pouti bylo opravdu hodně: klášterní nádvoří za Loretou bylo plné - odhadoval bych to na pěkných pár stovek poutníků. Slavnostní homilie P. Filipa k svátku svatého Josefa Dělníka a pěstouna Páně byla velmi pěkná. Na závěr jsme se dozvěděli i o pokračujících stavebních opravách poutního místa ale i o tom, že bylo nutné zlikvidovat větší počet podmáčených a vyhnilých starých stromů v hájeckém klášterním lesíku - vykotlaných stromů, jež hrozily pádem - i o nedávné výsadbě desítek nových stromových sazenic. Po mši svaté jsme si zaskočili na poutní oběd do improvizované poutnické jídelny "pod širákem"; bylo možno si vybrat ze dvou chutných jídel za skutečně lidovou cenu; i letos se nepochybně v roli kuchaře osvědčil sám P. Filip OFM.
Poutní slavnost byla důstojnou oslavou svátku sv. Josefa-Dělníka v první den mariánského měsíce května.
Počasí bylo krásné, a tak jsme si po ukončení pouti ještě zajeli do blízkého Červeného Újezdu k tamní novodobé replice středověkého hradu. Ta je sice teprve asi dvacet let stará, ale má kolem sebe pěkný zámecký park se skanzenovými prvky i s vodním příkopem a s jezírky s vodními ptáky, rybkami a dokonce i s vodními želvami.
Když jsme tam byli před lety poprvé, viděli jsme tam nevšední scénku- jak rozzuřená husa skočila na záda daleko menší kačeně a držela ji násilím pod hladinou ve zřejmé snaze ji utopit. Pohoršení návštěvníci tu husu-teroristku zahnali a kachně tak zachránili život. Otázkou je, na jak dlouho...
Pro web Simeon zapsal Karel Voplakal
