Lékař léčí, Pán Bůh uzdravuje
Je tomu už více než 30 let, co vyšlo první číslo Dopisů nemocným. Dlouhé roky vznikaly v pracovně generálního vikáře Mons. Josefa Sochy.
„Nemocný člověk má svůj svět, který se zmenšuje. Přijdou příbuzní, promluví s ním, ale mají svůj život. Staří lidé mají dlouhé nejen noci. Jsou často sami i přes den. Proto potřebují kontakt s druhými. To měl na mysli pan arcibiskup, když promýšlel, jak kontakt s nemocnými uvést do života. Měl tady na biskupství skupinu sester, které mu v tom pomáhaly. Především sestra Mlada z rokolské komunity Schönstattských sester Mariiných, občanským jménem Helena Kozlová. Psala ty dopisy opravdu poctivě, na základě toho, co přicházelo od lidí. Pan arcibiskup měl velkou korespondenci, lidé se mu otevírali. Mlada vždy pár příběhů vybrala, počet čtenářů byl čím dále větší. Sestra to dělala velmi dlouho, ale roky jí přibývaly, pan arcibiskup zemřel. Mlada v Hradci Králové ještě nějaký čas zůstala, ale potom odešla za sestrami do kláštera v Rokoli. I tam ještě nějaký čas Dopisy nemocným psala, ale sil ubývalo a skončila. Mně to bylo líto. Přes rok jsem to nechal, možná i déle. Uvědomoval jsem si, že je to aktivita navíc, dost náročná. Ale když to Mlada dělala sama, také jsem to zkusil. Napsal jsem první dopis, měli jsme skoro tisíc adres! Těch, kteří odepsali, bylo dost. Tak jsme se do toho pustili.“
„Odezva už na první čísla byla velmi radostná,“ vzpomínal před lety Mons. Josef Socha. Dopisy posílali i do farností. Páni faráři je mohli sami vytisknout a rozdat lidem. Otec Josef vždycky chtěl, aby staří lidé dostávali opravdový dopis. Ne nějaký e-mail nebo oběžník. Představoval si, jak je starý člověk doma sám. Přijde pošta, listonoš přinese obálku, na ní je známka, nejen razítko. Je to poctivé psaní. Té babičce nebo dědečkovi v nějaké zapadlé vísce nebo třeba v městském paneláku měsíc, dva nikdo nenapíše. A teď přijde dopis! Ten člověk ví, že někdo má o něj zájem.
Důležitý moment, který Mons. Josef Socha ve svých příspěvcích často zdůrazňoval, byl: tvoříme určité společenství. „Nemocní se propojí. Posíláme dopisy nejen pro naši diecézi, ale i na Slovensko, do Německa, dokonce do USA. Na adresy, které pan arcibiskup Otčenášek měl. Ti lidé tvoří určité společenství, a to je i jejich zázemí. Několikrát jsem si říkal, jestli bych to neměl udělat tak, aby si psali v tom dopise mezi sebou. Ale pak jsem si řekl, raději ne. Kdyby přišlo moc příspěvků a já nemohl všechny zveřejnit, třeba bych někoho zranil. Já na ty nemocné denně myslím, modlitbou a požehnáním. Jsou to lidé osamělí a potřebují vydatnou podporu. Laskavé, vlídné slovo je mnohdy nad všechny medicíny světa.“
Mons. Socha taky věřil, že čtenáře nesmí podceňovat. Občas zvažoval, jestli některým pasážím rozumí nebo ne. Ale oni si to, jak psali, četli i několikrát. A nakonec porozuměli i náročnějším textům. „Rozumí srdcem, ti naši osamělí a nemocní. Já to vidím jako dobrý apoštolát. A velmi důležitý. Jako dědictví po arcibiskupovi Karlu Otčenáškovi. On zdůrazňoval, že tradice se mají dodržovat. I živé tradice!“
Na Dopisy nemocným se příjemci vždycky hodně těšili, bylo patrné z jejich odezvy. Měli svůj svět, který se čím dál víc zužoval. Nakonec se člověk ocitne v takové zvláštní soutěsce, ve které se mu hůř dýchá. A když ještě pozná, že je přítěží. Jednoho dne si, ať chce nebo ne, uvědomí, že druzí se o něj starají. Ale důležité je, že to starání má zpětnou vazbu. Obohacuje toho, kdo se stará. „To je zákon ducha – když někdo dává z bohatství svého srdce, tak dvojnásob přijímá. Je to oboustranné obdarování. Radost, která se zmocní srdce člověka, se vrátí zpátky k původci.“
Eva Zálešáková
