Jsme dobrými správci Božích darů

Iz 5,1-7

Žl 80

Mt 21,33-43

27. neděle v mezidobí

Na dnešní den připadá svátek prosťáčka Božího sv. Františka.     A protože je mu zasvěcen celý tento rok, je dobré si jej připomenout. Tento patron ekologů byl milovník přírody – a ve svém bujném mládí i dobrého vína. To mi vytanulo na mysli při četbě dnešních biblických textů. V prvém čtení, stejně jako v evangeliu, je řeč o vinici. Samozřejmě ne z pohledu milovníka vína, ale z duchovního pohledu. Toto biblické poselství o vinici a vinařích je obrazem Boží velkorysosti na straně jedné a lidské malosti, nevděčnosti a proradnosti na straně druhé.

Nejprve nám prvé čtení nabídne poetickou alegorii krásné vinice v Izaiášově písni: „Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. Oplotil ji, osázel ušlechtilou révou, postavil věž i lis …“ Přítelem je míněn Hospodin a překrásnou vinicí je izraelský národ – leč: vinice i přes veškerou péči a úsilí vinaře nepřináší bohaté a šťavnaté hrozny, jak by se dalo čekat, ale plodí kyselá pláňata. Vinař, Hospodin, se pouští do soudu se svou vinicí – s judským lidem: „Nuže, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí. Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Proč namísto hroznů nese jen plané plody?“  Otázka zůstává nezodpovězena, vina vyvoleného lidu je zřejmá – nenesou plody, tj. nedůvěřují Hospodinu, nejednají podle jeho vůle, ale dělají si, co sami chtějí a nepodřizují se Božímu řádu. Ač mají všechny podmínky pro to žít a rozvíjet se pod péčí dobrého vinaře a svojí službou, životem podle Božích přikázání přinášet plody bohabojného, spravedlivého a věrného života, uzavírají se péči svého vinaře- Boha a nežijí podle jeho vůle a přikázání. Bůh, který je nanejvýš spravedlivý vynáší nad svým nevěrným lidem soud – trestem je zboření jejich zdí a nechání napospas divoké zvěři (okolním pohanským kmenům); zadržení životodárného deště a odejmutí potřebné péče. Bez Boží péče a ochrany zpustne Hospodinova vinice, bez víry a oddanosti Bohu zpustne izraelský národ a zanikne Jeruzalém. Aby snad nikdo nemohl pochybovat o Izaiášových slovech, přidává tento prorok slova vysvětlení: „Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci – jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost – a hle nepravost, čekal právo, a hle – bezpráví.“  

Po prvém čtení následoval žalm a ten přímo navazuje na starozákonní proroctví: „Révu z Egypta jsi přenesl Bože, vyhnals pohany a zasadils ji, vyhnala své ratolesti až k moři, své úponky až k Řece“ – to je popis zázračného vyvedení Izraele z Egyptského otroctví do Země zaslíbené – a pak: jako důsledek nevěrnosti vyvoleného národa: „dal jsi strhnout její ohradu, všichni ji obírají, kanci ji pustoší a zvěř spásá …“ Po prohlédnutí a uznání viny izraelským lidem následuje prosba: „Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval.“ Izraelský lid se opět navrací k Hospodinu a znovu, pokolikáté už, slibuje nápravu a věrnost svému Bohu: „Už od tebe neustoupíme, zachovej nás na živu a budeme velebit tvé jméno; obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.“

Tento žalm, stejně jako Izaiášovu píseň o vinici, dobře znali Kristovi současníci, velekněží a starší lidu – tedy elita národa. A na ně se obrací Ježíš se svým podobenstvím. Ono je tak zřejmé, že nepotřebuje vysvětlení. Jenomže – když jej vezmou vážně, pak musí připustit, že Ježíš je Syn Boží, což by ovšem znamenalo přehodnotit své učení a svůj vztah k němu. Nebo – a v tom jsou všichni slepí vůdcové zajedno – než připustit co je sice zřejmé, ale nehodí se do krámu ideologie a mocenských ambicí, umlčet nepříjemného oponenta, zadupat právo a pravdu a zlikvidovat „třídního nepřítele“. Ostatně, tato scéna se odehrává už nedlouho před Kristovým umučením a slova Ježíšova: „Nečetli jste nikdy v Písmu: Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním?“ jasně ukazují na to, čím a kým Ježíš je. Na příkladu základního kamene, odhaluje Ježíš skutečnost, že on sám je kamenem úhelným, nárožním, tedy tím, který dává směr celé stavbě a drží ji pohromadě. Který je základní, nenahraditelný. A který oni zavrhli, odmítli, odhodili. Ježíš přesně podle podobenství bude jako syn hospodáře – Syn Hospodinův zabit za zdmi vinice – ukřižován za hradbami Jeruzaléma.

A na závěr evangelního úryvku vystupuje Ježíš, stejně jako Hospodin v Izaiášově proroctví, v roli soudce. Co jiného jsou slova: „Vám bude Boží království odňato, a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce!“, než soudem nad těmi, kteří, rovněž podle slov Izaiášových, měli uši, ale neslyšeli, měli oči, ale neviděli. Neslyšeli a neviděli – protože nechtěli slyšet a vidět. A toto zavírání očí a zacpávání si uší před pravdou, jsou stále přítomné u těch, kteří se staví do čela lidu, stran, a omámení svojí mocí, umlčují všechny hlasy, které jim odporují. Žádná despocie, totalita, autoritářský režim nesnáší hlas těch, kteří nahlas a bez censury říkají pravdu a ukazují skutečnosti v reálném světle.

 Úplně pod čarou, protože je před volbami – je smutnou skutečností, že jsme si podobné prolhané vůdce zvolili i my. Ke své škodě dnes a k jejich škodě na věčnosti. Žádné dotace, lži, poslanecká imunita, lháře a zloděje nespasí. Jenom jejich zlovůli odskáčou neviní a zaplatí nejchudší. Jako ostatně vždy.

Protože evangelia a podobenství jsou nadčasové, měly by být pro nás v něčem poučné; měly by ukazovat i na naše jednání. My nepatříme k těm zaručeně spravedlivým, kteří mají právo odsuzovat proradné vinaře. My, a to si přiznejme, jsme rovněž nevděčnými vinaři. Nám všem dal Hospodin nesmírný dar; jako Boží děti jsme vinicí, kterou On, Bůh-Otec, s láskou štěpuje a opatruje. Dostali jsme nesčetné dary – své schopnosti, nadání, zdraví, rozum, víru... A jak se vůči těmto Božím darům chováme? Jak s nimi nakládáme? Vděčně, nebo lhostejně? Zodpovědně, nebo sobecky? Nechceme také jen těžit z toho, co nám bylo svěřeno, aniž bychom za to nesli odpovědnost?

Jsme těmi, o kterých Ježíš říká, že jim bude pronajata Boží vinice a od kterých rovněž právem očekává, že mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek. Jsme oněmi „národy, které mají nést ovoce“ z Boží setby. Nakolik jsme ovšem plodní, nakolik jsme dobrými správci Božích darů? Nebylo by od věci si občas položit tuto, nebo podobnou otázku. A nejenom položit. Také z odpovědi – upřímné a pravdivé – vyvodit důsledky pro svůj život.

Jiří Vojtěch Černý