01.08.2018, autor: Karel Voplakal, kategorie: Poutní zájezdy a výlety

Cestopis minulého týdne: Maďarsko a východní Slovensko

Cestopis minulého týdne: Maďarsko a východní Slovensko

Všech patnáct účastníků poutního seniorského zájezdu bude určitě rádo vzpomínat na krásný zájezd do Maďarska a na východní Slovensko, z nějž jsme se šťastně a v pořádku vrátili v sobotu 28. července. Cestovali jsme celkem osm dní malým autobusem Volkswagen s  ubytováním v maďarských městech Šoproni a v Egeru a nakonec jsme pobyli ve východoslovenské Snině a jejím malebném okolí; během cesty jsme v  průběhu oněch osmi dní najezdili téměř tři a půl tisíce kilometrů.

Začali jsme dávnou historií - návštěvou někdejšího starověkého římského pohraničního posádkového oppida Carnutum střežícího severní hranici římského impéria „Limes Romanorum“ proti barbarům; tato lokalita se nachází ve východním cípu Rakouska. Další zastávkou bylo blízké pohraniční Neusiedlerské jezero, v němž se snad nikdo nemá šanci utopit, protože je velmi mělké (méně než 150 cm). Večer jsme pak přejeli do západního Maďarska do velice příjemného města Šoproň, které se nám stalo domovem na dva dny; odtud jsme si udělali pěkný výlet na honosný zámek nejvlivnějších uherských grófů Esterházyů ve Fertőrákos (zvaný „uherské Versailles“). Ze Šoproně jsme později podnikli výlet i na benediktinský klášter Panonhalma, který je jen o pár let mladší než ten náš břevnovský, který už před mnoha lety oslavil své milénium; Panonhalma vznikla rovněž v 10. století, ale podobně jako její starší pražský bratr byla také několikrát zničena a znovu a znovu přestavována. Má však dosud zachovanou část historických pevnostních hradeb. Škoda, že mimo bohoslužeb je vstup do baziliky možný jen po zaplacení dost vysokého vstupného, jež však opravňuje i k návštěvě klášterní knihovny a dalších zajímavostí. Zážitkem byla návštěva nejvýznamnější a největší maďarské arcibiskupské katedrály v Ostřihomi (Estergom), která je pro Maďarsko tím, čím je katedrála v Cartenbury pro Británii. V kryptě katedrály je nyní pochován hrdina protikomunistického odboje maďarský arcibiskup-primas kardinál Josef Mindszenty, jenž měl za totality podobný mučednický osud jako náš pan arcibiskup Josef Beran či na příklad záhřebský arcibiskup Stepanič, anebo slovenský řeckokatolický patriarcha Gojdič. Maďarský primas musel po potlačení „kontrarevoluce“ sovětskými vojsky hledat azyl na budapeštském velvyslanectví Spojených států. Zemřel rovněž v exilu a byl pochován v rakouském Mariazellu, odkud mohl být až po pádu komunismu převezen do své sídelní katedrály v Estergomu. Od terasy ostřihomské katedrály je krásný rozhled po širém okolí Dunaje. Vystoupili jsme i k hradním zříceninám historicky významného Visegrádu; i odtud  byl krásný rozhled na veletok a krajinu podél něj. Méně příjemný je však pohled na vystavené mučící nástroje- železnou klec kdysi používanou jako pranýř i pro potápění provinilců pod hladinu, na kolo na lámání a vplétání údů odsouzenců a křeslo s dlouhými ostrými hřeby na sedadle, opěradle i područkách.  

Nejdéle jsme pobyli v maďarském městě Egeru plném krásných barokních chrámů a s troskami někdejší mohutné městské pevnosti; ve městě jsme si nemohli nepovšimnout velice rušného a hlučného večerního společenského života. Zajeli jsme si do pohoří Matra a díky vynikající stoupavosti našeho miniautobusu jsme snadno „pokořili“ nejvyšší vrchol pohoří zvaný Kekes s jeho 1015 metry výšky. V neděli jsme byli v egerském chrámu na mši svaté, kde jsme však z kázání a z celého obřadu rozuměli jedinému slovu: „amen“, a tak jsem s nostalgií  vzpomínal na předkoncilní latinské bohoslužby našeho mládí, které byly stejné po celém světě, a tak se člověk mohl cítit „doma“ v kterémkoli kostele kdekoli v cizině.

Navštívili jsme také největší mariánské poutní místo, které se v překladu jmenuje  „Svatý kout“ - namísto plánované návštěvy příliš vzdáleného jiného poutního místa Máriapocs s ikonou plačící Madonny.  Na plánovaném programu byl  také výlet do vyprahlé stepní „puszty“ u Hortobágy, kde sídlí početné čapí kolonie a kde se na chudých zasolených půdách pase zvláštní stepní plemeno dlouhorohých zubrů. Příjemná byla projížďka na valníku taženém koňmi, při níž nám předvedli drezůru koní za hlučného práskání pasteveckých bičů i krasojízdu na dvojici bujných vraníků. Jak upozorňuje nenápadná tabulka, v objektu současné „ptačí nemocnice“ s voliérami býval  v padesátých letech trestanecký tábor- maďarský gulag, v němž tehdejší státní tajná policie „AHV“ (analogie naší StB) věznila politické odpůrce (z nichž značný podíl tvořili kněží).

Poslední dva dny jsme pobývali na východním Slovensku: přes Košice, kde jsme navštívili původně jezuitský, nyní premonstrátský barokní chrám vybudovaný na místě umučení tří košických mučedníků, jsme zajeli až téměř na výspu Slovenska u ukrajinských hranic, ubytovali jsme se v pensionu v městečku Snina a odtud jsme podnikali výlety na Poloniny k řeckokatolickému monastýru a k několika krásným dřevěným kostelíkům, z nichž některé byly řecko-katolické, jiné orthodoxní. V jednom z nich nás doprovázel tamní mladý řeckokatolický farář se svými dvěma malými dětičkami: jedno držel při výkladu na ruce a to starší se ho drželo za nohavici  jako klíště. Byli jsme také na mši svaté ve sninském zmodernizovaném a značně rozšířeném kostele, kde se zpívaly kostelní zpěvy vzdáleně připomínající naše mešní melodie.

Dojmů a zážitků bylo hodně (včetně bohatých snídaní v hotelech v Šoproni, v Egeru i ve Snině, na něž by si člověk docela rád zvykl – ale pak ty následky!); jen to počasí bylo až příliš horké, a tak se cestou využívala každá příležitost k vykoupání a ochlazení. A asi nikdy předtím jsme nevypili tolik „Pet – lahví“ balené vody i tolik plechovek piva jako za tento jediný týden. Zpáteční cesta ze Sniny do Prahy přes Povážskou Bystrici a Přerov trvala sice celý den, ale nebyla nudná: sledovali jsme malebnou krajinu a viděli jsme mnoho zajímavého- ale nyní si musíme opět zvykat na všední dny života.

Máme na co vzpomínat i za co být vděčni!

Karel Voplakal

Foto: Z. Veselý

 
 
Nahoru