Čeho si na starších lidech nejvíce vážím?

Čeho si na starších lidech nejvíce vážím?

Víte, moji nejdražší, každým vaším pohledem do očí, pohlazením po dlani, či přátelským objetím, vyprávíte příběh. Příběh, jemuž lze naslouchat jen srdcem.

Zahledím se do očí postarší dámy, zmizelo z nich všechno zbytečné a já hledím do zeleně žíhaného víru klidu. Už žádný spěch za lepším, jen smíření a přijetí zítřků jako zázračně všedních dní. Koutky úst se mi zvednou k úsměvu, když srdcem poznám dobře známou vřelou tvář. Mé pousmání vyvolá otázku zelenooké ženy. „Co ti udělalo radost?“ „Ale nic, babi…,“ probudí mě otázka zasněnou z pokojného světa.

Šlechetnost je od pradávna vlastností rytířů. Nicméně i já znám jednoho muže, jenž nabízí rámě ženě, ačkoli sám se druhou rukou opírá o svou dřevěnou vyřezávanou hůlku. Těší se z nespočetně vnoučat a ještě více pravnoučat. Každé z dětí oslovuje jménem a rád si s nimi povídá. Pokaždé, když se společně procházíme po travnaté zahradě u domu, cítím se zavěšena v jeho paži na chvíli jako opravdová princezna. Třebaže nepochybuji, že on v nitru ctnostným rytířem doopravdy je.

Ucítím-li teplou vůni letních večerů, vyvstane mi na mysli obrázek luk posázených květinami a prašná cesta, na které kráčím s mojí babičkou. Již léta jí neřeknu jinak
než Mařenka. Moje Mařenka je nádherně stvořena. Připomíná kytici lučních květů, jež se otáčí za Sluncem. Když zpívá chvály, dívá se k nebesům a zní jako anděl. Právě ona se mnou ruku v ruce kráčí polní cestou životem a ukazuje mi, že kromě prachu v podobě starostí nám Bůh připravil i spoustu radostí.

Tento nenápadný postarší muž sedící kdykoli ho vidím u rozehřátého radiátoru, má neobyčejný dar všechny dohnat k slzám. Pouhá věta vyslovena jeho moravským dialektem způsobí, že přítomní posluchači propadnou smíchu, kdy jim vtrysknou slzy do očí. Naštěstí nás do bezmocných stavů nekončícího smíchu dostává jen vzácně. Dobrý vtip musí totiž dlouho zrát.

Jste dámy nebo pánové v letech, jindy babička nebo dědeček, vždy však vážení v mých očích. Až vám budu opět mlčky naslouchat, snad prominete, jak moc mě uchvacuje stáří.

Karolína Křížová