19.11.2019, autor: Karel Voplakal, kategorie: Poutní zájezdy

Byli jsme na děkovné jubilejní pouti k 30. výročí svatořečení sv. Anežky České poděkovat za dar svobody

Byli jsme na děkovné jubilejní pouti k 30. výročí svatořečení sv. Anežky České poděkovat za dar svobody

Ve dnech 11. - 13. listopadu se k 30. výročí svatořečení české princezny a světice Anežky Přemyslovny v Římě uskutečnila jubilejní národní svatoanežská pouť. Byla to především děkovná pouť za dar svobody, za skončení čtyřicetiletého totalitního „temna“. Jako křesťané jsme přesvědčeni, že právě svatá Anežka Česká našemu národu vyprosila to, v co doufaly celé generace utlačeného národa. Je historickou skutečností, že Anežčino svatořečení odstartovalo proces „sametové revoluce“ a vedlo k jedinečnému sepjetí všech svobodomyslných lidí a k nekrvavému převzetí moci, k nenásilné likvidaci zločinného režimu, ke konci „vlády jedné strany“.

Na letošní svatoanežskou pouť do Říma se po třiceti letech opět vydaly tisíce věřících (registrovaných poutníků bylo údajně přes tři tisíce, těch ostatních podle odhadů minimálně další tisíc). Mezi nimi byla i více než čtyřicetičlenná skupina poutníků Diecézního centra pro seniory Královéhradecké diecéze s jeho schopnou a sympatickou vedoucí PhDr. Veronikou Čepelkovou; poutní zájezd pro více než šest stovek účastníků zorganizovala a zajistila cestovní kancelář Avetour s.r.o manželů Chválkových z Dobrušky. Vzhledem k tomu, že v našem poutním zájezdu šlo převážně o seniory, cestovali jsme pohodlně - letecky. Je nutno říci, že jsme měli velké štěstí na duchovní doprovod: naši skupinu duchovně vedl mladý kněz (narodil se až po „sametové revoluci“ - Otec Dmytrij). Měl všecky předpoklady být ideálním průvodcem, protože svá kněžská studia vykonal právě v Římě, takže nejen že znal perfektně italsky, ale dokonale znal místopis Říma. Navíc je to velmi sympatický člověk se smyslem pro humor, fyzicky schopný a duchovně na výši.

Do Věčného města jsme přiletěli v malém předstihu - již v sobotu 9. 11., takže jsme měli čas na prohlídky - a odlétali jsme až po šesti dnech - v pátek 15. listopadu. Naše ubytování bylo poměrně daleko od centra - v hotelu Palatium téměř dva kilometry od konečné stanice Batissimi červené A-linky metra , takže každý den nám začínal i končil nucenou procházkou. Ještě v den příletu ve večerních hodinách  jsme vyrazili na první návštěvu vatikánského náměstí obklopeného monumentální Berniniho kolonádou - a cestou ze stanice Ottaviani do Vatikánu jsme po prvé pořádně zmokli. Běda těm, kteří italské klima podcenili a nechali paraple v hotelu. Počasí totiž bylo to jediné, co nám "nešlo na ruku": většina dní našeho pobytu pršelo a pršelo; na štěstí však nebylo tak chladno, jako údajně tehdy před třiceti lety…

Neděle byla také ještě volným dnem: využili jsme času k návštěvě svatopavelské lokality s trapistickým klášterem „Tre Fontane“- místa, kde byl apoštol svatý Pavel po svém příjezdu do Říma vězněn a nakonec i popraven. Podle legendy jeho uťatá hlava třikrát poskočila a na místech jejího dopadu vyrazily tři prameny léčivé vody. V tomto areálu je více kostelů: bazilika sv. Pavla, kde jsme se aktivně zúčastnili farní (italské) mše svaté, společně celebrované místním knězem a naším otcem Dmytrijem; při mši svaté jsme naslouchali italským mešním zpěvům, ale také jsme si zazpívali „hezky česky“. Místním věřícím se české mešní písně očividně líbily a náš lidový zpěv přijali velmi příznivě. Další kostel je zasvěcený Matce Boží a nazývá se „Scala coeli“; Panna Maria je zde symbolizována jako „žebřík do nebe“. Bylo příjemné poslechnout si polední vyzvánění tamních zvonů a sledovat jejich houpavé pohyby v otevřené campanille. Odtud jsme pokračovali k největšímu svatopavelskému chrámu na světě - k  „baziilice Maior“ svatého Pavla Za hradbami, v němž každého zaujme i galerie portrétů všech papežů; za portrétem současného papeže Františka je ještě mnoho volných míst pro jeho následovníky…

Po návratu jsme podle krokoměru zjistili, že tento den jsme po Věčném městě nachodili minimálně 15 až 16 kilometrů. Pouze tento den nám totiž na cestu vůbec nepršelo.

Pondělní program jsme zahájili návštěvou rozsáhlých katakomb sv. Domitilly. Potom jsme - už opět v dešti - vyrazili k proslulé antické meziměstské komunikaci Via Appia Antiqua s kostelem „Domine, quo vadis“ stojícího v místě, kde podle legendy apoštol Petr prchající z Říma v době Neronova krvavého pronásledování potkal Krista, jdoucího opačným směrem, aby byl i za Petra podruhé ukřižován. Tento legendární příběh užil Henryk Sienkiewicz ve svém nesmrtelném románu „Quo vadis?“ 

Odpoledne již začínal hlavní poutní program v bazilice Panny Marie Sněžné - „Santa Maria Maggiore“. Slavnou mši celebroval arcibiskup olomoucký Mons. Jan Graubner a skvělou homilii pronesl brněnský sídelní biskup Vojtěch Cikrle. Tato bazilika  je „jen“ 80 metrů dlouhá - nejmenší z těch čtyř hlavních římských bazilik  (kategorie „maior“) jen stěží mohla pojmout nápor českých poutníků a počet přistupujících k svatému přijímání byl takový, že posvěcené hostie nemohly stačit. Pro většinu poutníků byla místa jen k stání.

Po poutní mši svaté jsme si ještě vyrazili na pahrbek Aventin k benediktinskému klášteru, kde před víc než tisíci lety našel azyl pražský biskup svatý Vojtěch. Poblíž kláštera jsme si vychutnali krásnou vyhlídku na Řím.

Úterní program pouti se konal ve velechrámu svatého Petra. Bohoslužbám tentokrát předsedal pražský arcibiskup otec kardinál Dominik Duka a poutní homilii měl světicí biskup Zdeněk Wasserbauer. Před vstupem do velechrámu bylo nutno podrobit se bezpečnostní prohlídce. Po bohoslužbách u papežského oltáře byla ještě pobožnost u oltáře sv. Václava. Zájemci mohli vystoupit na kopuli, ale počasí bylo opět nepříznivé - zataženo, poprchávalo a bylo i trochu zamlženo, takže se nedalo předpokládat, že by byla dobrá viditelnost.

V 15 hodin se naše výprava sešla u pravé fontány na náměstí; to už začínal pěkný liják. Jakmile déšť ustal, poutníci vyrazili na prohlídku Věčného města: kolem Andělského hradu, přes Andělský most, na náměstí Navona, ke Španělským schodům, Pantheon…

Ve středu vyvrcholil poutní program v Lateránské bazilice, „Matce všech chrámů“.  Předtím však se na náměstí měla uskutečnit papežská audience. Před vstupem do Vatikánu jsme se museli podrobit přísné protiteroristické kontrole za účasti „karabinniérů“, městské policie („Polizzia mia“) i „žandarmerie“; při pohledu na nekonečné fronty táhnoucí se Berniniho kolonádou mezi průchody do Svatopetrského náměstí se zdálo, že se tam ty desetitisíce snad vůbec nemohou vejít, ale cca za hodinu jsme už zaujímali místa k sezení na připravených židlích. Počasí se však stále ještě nechtělo umoudřit, židle byly mokré a lidé roztahovali deštníky, takže to vypadalo, že snad vůbec nic neuvidíme. Ale když papež František nastoupil do otevřeného „Papamobilu“ a pomaloučku projížděl uličkami mezi sekcemi , mohli jsme ho dobře sledovat na obřích obrazovkách a občas i „na živo“, když se někde v davu utvořila mezera. Papežovi podávali děti, on je líbal a žehnal jim. Když pak byla Svatému Otci vyjmenovávána jména jednotlivých národů a jazyků zastoupených v nesčíslné mase poutníků, lidé jásali a mávali vlaječkami i velkými prapory; ty naše – české - určitě nebylo možno přehlédnout.

Pro naši skupinu následovala procházka městem: kolem Mauzolea Viktora Emanuela, jemuž se oficiálně říká „Oltář vlasti“ a neoficiálně „velký psací stroj“ - k Foru Romanum, k Mamertinskému žaláři, kolem Traianova sloupu, k amfitheatru  Colosseum, ke Konstantinovu oblouku, kolem kostela sv. Klimenta s hrobem věrozvěsta sv. Cyrila do baziliky sv. Jana v Lateráně. Hlavním celebrantem byl tentokrát litoměřický biskup Jan Baxant a  kázání měl  budějovický biskup Vlastimil Kročil. Hrál orchestr Hradní stráže a  zpívalo několik pěveckých souborů. Na závěr pouti pronesl milá slova rozloučení otec kardinál D. Duka.

Čtvrteční volný den jsme věnovali návštěvě papežského letního sídla v Castel Gandolfu nad malebným jezerem Lago Albano. Vyrazili jsme příměstským vlakem z obrovského nádraží Termini  plného vlakových souprav - mimo jiné i těch dálkových superexpresů dosahujících třistakilometrové rychlosti, s typickým aerodynamickým tvarem připomínajícím žehličku. Tak jsme si říkali: jestlipak se ještě někdo z nás dočká, že snad i u nás někdy budou jezdit vlaky takovouto rychlostí! Tentokrát jsme měli trochu smůlu: papežský palác je ve čtvrtek otevřený pouze do 14. hodiny , takže jsme si mohli jen projít malebné městečko a pomodlit se v kostele, kam už tolik staletí chodívají sloužit papežové…

Týž den večer jsme byli všichni pozváni šéfem cestovní kanceláře na skvělou večeři na rozloučenou …

Mezi poutníky byla i devadesátiletá dáma Milada  se zlomenou rukou v sádře. Přijela sama, bez asistence a všechny ty pochody městem (celkem během týdne cca 75 km), nekonečná schodiště a cestování městskou hromadnou dopravou zvládla bez problémů; všechna čest!

Týden  utekl jako voda, či jako písek mezi prsty. Nastal pátek - den rozloučení s Věčným městem. Bylo nutno sbalit kufry a opustit pokoje do desáté hodiny, protože odjezd na letiště byl stanoven na 10,30  hodin - odlet měl být ve 14,20. To jsme však ještě netušili,  že na letišti budeme nuceni trávit ještě mnoho dalších hodin po odbavení, protože odlet se kvůli nepřízni počasí (liják, bouřka) zdrží o víc než tři a půl hodiny – příroda a počasí je totiž - jak se říká -  “vis maior“. A že bychom jednou „poroučeli větru, dešti“? … to se doufejme nikdy nepodaří…

Ale i těch pár hodin zpoždění se dalo přežít; lidé si povídali, noví přátelé si dávali vzájemně na sebe kontakty - a konečně nastala chvíle „boardingu“. Nastoupili jsme - a za nějakých devadesát minut se letadlo dotklo ruzyňské letištní ranveje. Pak se čekalo na kufry, poslední stisky rukou - lidé se rozjeli různými směry - a opět nám nastaly všední dny. Ale hluboké dojmy z pouti jen tak snadno z myslí nevyvanou…

Karel Voplakal

 
Fotogalerie Fotogalerie
Fotogalerie Národní pouť do Říma 2019
Národní pouť do Říma 2019

25.11.2019

Národní pouť do Říma s Diecézním centrem pro seniory a CK Avetour

Autor: Jiří Dočekal

Počet fotek ve fotogalerii: 58

Fotogalerie Zobrazit fotky Národní pouť do Říma 2019

 
Nahoru