Půst jako prostředek lásky k bližním

Každoročně, na Popeleční středu, přistupujeme ke knězi, abychom přijali na čelo kříž z popele - znamení pokání. Abychom si uvědomili a pocítili svoji lidskou omezenost a vědomě Bohu přitakali: „ano, jsme si vědomi své lidské pomíjivosti.“ Toto znamení popele je velmi výstižné a výmluvné, dobře se o něm káže. Chci však začít dnešní postní úvahu o tom, co je to půst a jakou hraje postní praxe důležitou úlohu v našem životě. Postní kázání se totiž zpravidla omezí jen na vymezení postního řádu, na jakési odkud až kam, kdy a kolik. Postní řád je ovšem pomůcka a nelze jej povyšovat nad zákon. Půst není o tom, že v pátek nejím maso ani o tom, že dvakrát za rok držím tzv. přísný půst, tedy půst zdrženlivosti a újmy. Půst je úkon duchovní a co víc, úkon lásky k Bohu a člověku.

Na začátek si řekněme něco o historii postu.

S vědomým, dobrovolným postem se setkáváme snad ve všech kulturách a vždy je chápán jako příprava a prostředek k dosažení něčeho. Známe půst jako přípravu na zkoušku dospělosti, jako přípravu zápasníka před zápasem, stejně jako vojska před bitvou, krále před korunovací, manželů před svatbou..

Křesťanství tedy půst rozhodně nevynalezlo, ale pouze převzalo praxi židovství a názory řecko-římského světa, které ovšem naplnilo svým obsahem. Ze Starého zákona známe půst jako záležitost rituální, kterou farizeové proměnili na řadu, až nesmyslných příkazů a zákazů. Novou postní praxi přináší Kristus a je za to zákoníky kritizován, že je „žrout a pijan“. Víme z Nového zákona, že Ježíš se sám po 40 dní postil na poušti, kdy se připravoval na zahájení své veřejné činnosti. I jeho učedníci jsou Židy napadáni, že se nepostí, a známe Kristovu odpověď: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou dny, kdy bude od nich Ženich vzat: potom se budou postit“. A učedníci se skutečně po jeho odchodu postí - a svým postem očekávají Pána. Tak dostává půst nový smysl, možno říci eschatologický. Postem křesťané vyjadřují, že tu spása ještě není natolik přítomna, aby jí byli zcela prodchnuti. Ve svém postu se vzpínají k této spáse, aby byli stále více naplňováni tou radostí, kterou pro ně znamená příchod Kristův, radostí ze svatby, kterou s nimi oslaví jejich božský Ženich.

O postu prvních křesťanů mluví Skutky apoštolské - společenství místní církve se postilo před vysláním Pavla a Barnabáše. Půst byl přípravou ke vzkládání rukou a před pověřením kazatelskou službou.

Křesťané prvních století se postili při přípravě na křest. Půst je měl připravit na to, co na nich chtěl ve křtu vykonat Bůh. Za zmínku stojí, že v prvokřesťanském společenství nebyl půst věcí soukromou, ale byl praktikován společně a souvisel s liturgií. Postní dny pak byly dobou větší bdělosti pro Boha a byly ukončovány společnou modlitbou nebo eucharistickým shromážděním. Tak měl půst i význam i pro to, aby spojoval křesťany v jedno společenství.

Rozvoj postní praxe v církvi přinesly mnišské komunity. Staví na jim blízké antické filosofii, která očekává od postu očistu ducha, vnitřní spokojenost, svobodu a štěstí. U stoiků byla jednoduchá životospráva tréninkem k vnitřnímu osvobození, k životu podle zdravého rozumu, k "přemožení afektů, které stojí v cestě rozumnému chování". V tradici antických filosofických škol zdůrazňují Církevní Otcové kladné účinky postu na tělo i duši. Tak např. sv. Jan Zlatoústý mluví v jednom svém kázání o "léku postu" který vymyslel náš "vlídný Panovník, jako láskyplný Otec":

„Protože se člověk od přirozenosti rád oddává rozkoši a nedovede přitom zachovat míru, musí se vždy znovu a znovu postit, aby se vnitřně uvolnil od přehnaných starostí o věci tohoto světa a aby se mohl lépe věnovat věcem duchovním.“

Sv. Cassián si myslí, že „množství pokrmů otupuje srdce“, píše: „když duch ztuční zároveň s tělem, poskytuje nebezpečnou látku k roznícení hříchů“. Vidíme, že starým mnichům byla známa úzká souvislost mezi duší a tělem. Ztuční-li tělo, ztuční a otupí se i duše. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tedy poznatek dnešní psychologie o tom, že tělesné a duševní zdraví tvoří jednotu, byl důvěrně znám už starokřesťanským mnichům.

Sv. Atanáš zcela zřetelně chápe jednotu těla a duše, říká: „Chci-li mít zdravé tělo, musím se starat o dobré myšlenky. A naopak: nemohu očekávat žádnou zvláštní jasnost svého ducha, budu-li přecpávat jídlem své tělo“.

Sv. Basil Veliký rozvádí ve svých kázáních účinnost postu proti hříchům a píše, že z tohoto léku bychom se měli radovat, a proto bychom se měli postit s veselou tváří: „Tak hraje většina lidí ve svém životě jako na jevišti divadlo; v srdci jsou totiž naladěni jinak, než za jaké se před veřejností vydávají. Neznetvořuj si tedy obličej! Buď takový, jaký jsi! Netvař se mrzutě a ponuře, abys tak dosáhl věhlasu askety! Vytroubený dobrý skutek nic neprospívá a půst stavěný na odiv nepřináší žádný zisk! Čím se chlubíme, to nepřinese plod pro budoucí život, ale končí chválou lidí. Radostně tedy spěchej k daru postu!“

Dalším, neméně významným plodem postu je u církevních Otců mír. Sv. Petr Chryzolog praví: „Půst je pokoj těla.“ I sv. Jan Klimak připisuje postu podobné účinky: „Půst staví hráze proudu řeči, konejší neklid, chrání poslušnost, klidní spánek, uzdravuje těla a uspokojuje duše.“

Závěrem k postní praxi starověku si tedy zopakujme, že nikdy nechápal půst samoúčelně, ale vždy jako spojení těla a duše, jako prostředek k uzdravení celého člověka. „Žije-li člověk správně, slyší-li správně hlas svého těla i ducha, pak žije též zdravě.“ Proto není půst nikdy jen nějakou čistě vnější kázní, nějakým naším dílem, kterým bychom se mohli před Bohem blýsknout, ale vždycky cvičením, které vede k proměně a uzdravení celého člověka. Tělesný půst musí být provázen postem ducha; nebo lépe řečeno: správně chápaný půst těla je vždy také postem ducha.

Vrcholným projevem ducha je modlitba. A modlitba k postu neodmyslitelně patří, co víc, má k němu vnitřní vztah. Jistým omylem dnešní doby je názor, že modlitba, jako rozmluva s Bohem, je čistě duchovní úkon. Staří mniši však modlitbu považovali za úkon, kterého se zúčastní tělo i duše. (Projevuje se to i v modlitebních gestech.) Člověk se k Bohu nemodlí jen v hlavě a hlavou, nýbrž celým svým tělem. A jako k modlitbě náleží modlitební gesta a úkony, stejně k ní náleží i půst. Půst zintenzivňuje modlitbu! Písmo sv. nás vyzývá, abychom se „modlili celým svým srdcem“. Chci-li se opravdu modlit z celého srdce, pak se má modlitba musí projevovat i tělesně. Půst je modlitba tělem! Je naléhavým křikem těla k Bohu!

(Vrcholným příkladem sepětí postu a modlitby je vztah křesťanů k Eucharistii. Dřívější praxe zachovávání delší lačnosti před sv. přijímáním mu také dala více vyniknout. Postem se zříkáme své základní potřeby jídla a pití. V Eucharistii však jídlo a pití oslavujeme. Právě to, co si člověk v postu odříká, se v Eucharistii stává nejniternějším úkonem vztahu s Bohem. Dary chleba a vína se proměňují v Kristovo Tělo a Krev, jsou proměňováním zduchovněny a posvěceny, a jejich přijímáním se člověk s Bohem sjednocuje.)

V Mk evangeliu se Kristovi učedníci ptají svého Mistra, proč byli neúspěšní při modlitbách za uzdravení některých posedlých lidí.

Ježíš odpovídá, že uzdravení určitých nemocí je možné jen modlitbou a postem. Stejně tak, jako na vyléčení mnohých nemocí nepomůže jen a jen podaný medikament, stejně nepomůže se za nemocné jen modlit. Teprve modlitba spojená s postem má tak radikální účinek. Vždyť postem se sjednocujeme s člověkem, za něhož se modlíme. Stáváme se milosrdnými. Řecký výraz pro „být milosrdný“ (splagchnizo) znamená „nechat se pohnout až do vnitřností“. "Vnitřnosti" jsou místem, kde sídlí naše nejvnitřnější a nejsilnější citová hnutí. (Při postu si neucpávám "vnitřnosti" jídlem a neuzavírám se tak do necitelnosti vůči druhým, ale jsem k nim otevřený a solidární, vpouštím je do nejzranitelnější části mé bytosti.)

Opravdový půst není tedy záležitostí těla, ani jen duše, nýbrž i srdce. Půst vede k milosrdenství. K lásce k bližnímu. Dobře postit se nemohu tehdy, je-li moje pozornost obrácena jen k sobě samému. Je-li mi můj půst, moje postní úsilí přednější, než blíženská láska. To by totiž znamenalo, že mi na srdci leží jen vlastní zdokonalení, že půst je pro mě jen výkonem, jímž chci sobě a druhým dokázat svou hodnotu. Opravdová láska k bližním, milosrdenství, však především odvrací můj pohled od sebe sama k bližnímu. Půst se tak může a má stát prostředkem lásky k bližním. Už v Pastýři Hermově (asi 150 po Kr.) se praví: „V postu máš být jen o chlebu a vodě. Pak spočítej výlohy, které bys vydal v den, kdy bys jedl a pil normálně; dej obnos nějaké vdově, sirotku nebo někomu potřebnému. Zřekni se tak něčeho, aby z toho mohl mít užitek někdo jiný, nasytil se a modlil se za tebe k Pánu.“

Křesťanský půst souvisí vedle modlitby také vždy s almužnou. Tuto trojici najdeme už v Židovství a Ježíš ji přebírá do svého Horského kázání. Dodává ovšem, že má cenu pouze tehdy, kdy není konána okatě, před lidmi, ale ve skrytosti. „A Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,4). Jinými slovy, konáme-li skutky zbožnosti: modlitbu, půst a almužnu před lidmi s úmyslem sklidit obdiv a chválu, pak ztrácejí úplně svou cenu. Pak jimi totiž nepřekračujeme sebe sama, své ego, ale pouze přesouváme svou touhu po sebeuplatnění, moci a uznání na jinou úroveň, a Boha i zbožnost zneužíváme. Askezi však tím jen překrucujeme, vždyť jejím cílem je přece právě naše prostupnost pro Boha; výchova k čistotě srdce, k bdělému stavu a autentickému životu v Boží přítomnosti.

Postní praxi církve jsem až dosud ukazoval na zkušenostech starých církevních otců. Co však půst dnes, v dnešní době? V době, v níž se člověk důsledně vyhýbá všemu obtížnému, náročnému, nekonzumnímu? V době heroických pracovních výkonů, enormní psychické zátěže a stresů? Možná bych mezi vámi těžko hledal např. ženu, která nevyzkoušela nějakou tu zaručenou redukční dietu. Touha dobře vypadat, být šik, nebo šlang, zkrátka mít ty správné (a kdo a co to určuje?) rozměry, je velmi silná a pro příslib nějakého toho shozeného kila se jistě nejedna z vás trápila dietami. To však není půst v pravém slova smyslu - účelem není přiblížení se k Bohu, ale uspokojit svou představu o sobě. Stejně tak není skutečným postem vegetariánství, makrobiotika nebo jogínský jídelníček. Tyto stravovací excesy nemají rovněž nic společného s postem, s tímto vědomým úkonem zbožnosti. Neodvádí člověka od sebe k Bohu, ale naopak, moje já, hlídající tabulky kilojoulů, podíl cholesterolu, uhlohydrátů je středem, okolo něhož se všechno točí. Motivem pro půst není a nemůže být ani strach z nadbytečných kil nebo nezdravé výživy těch, kteří študují nové a nové knihy o zdravé výživě. Samozřejmě, že zdravá životospráva je pro nás důležitá, že je naší povinností snažit se o zdravou výživu a jí předcházet četným civilizačním chorobám, na druhé straně však jde o zdravou míru. Pokud se úzkostlivě soustředíme na péči o zcela zdravou a nezávadnou potravu a užíráme se úzkostí, abychom do sebe nenacpali nežádoucí a nezdravé poživatiny, jsme tímto strachem apriorně oslabeni. Jestliže se postíme jen ze strachu, že bychom mohli něco škodlivého sníst, pak nám půst neprospěje. Jsme sami sobě povinni zacházet s jídlem zodpovědně, když však vynakládáme příliš mnoho energie na výběr potravin, porušujeme rovnováhu. Zdravé a zbožné myšlenky nám prospějí více, než starostlivé kroužení kolem sebe sama. Nadto si zahráváme s anorexií (a to je vážná psychická nemoc), která vzniká z odmítání sebe sama, své tělesnosti a pohlavnosti. Člověk odmítá své tělo takové, jaké je Bůh stvořil a hotovou tragedií je, pokud tuto svou vzpouru proti Bohu nábožensky motivujeme. To se pak kvůli Bohu obracíme proti Bohu. Při správném postu však nikdy nejde o odmítání naší tělesnosti, nýbrž o přijetí vlastního těla, se všemi jeho požadavky. Půst má spojovat duši s tělem, nikoli je proti sobě stavět.

Přehánění, sebeprojekce, nesprávná míra a nedorozumění se dokážou vkrást do každého dobrého úsilí, tedy i do postu. Můžeme se ale obrátit k zdravé církevní tradici a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Postní doba je příležitostí pro duchovní obrácení, obrácení nejenom hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. 40ti denní postní doba je svým způsobem geniální řešení. Jednak ta čtyřicítka. To je číslo biblické, číslo symbolické (40 je číslo zkoušky, ale také proměny), ale má také význam pro naši tělesnost. Čtyřicet dní představuje tzv. biorytmus. Během něho se totiž v těle vymění všechny látky. Tato doba je zvlášť důležitá v životě ženy, která se stala matkou - nazývá se šestinedělí: z matky, která nosila dítě v sobě stává se zase manželka a matka, která nosí dítě mimo sebe. (I židovské očišťování ženy po porodu trvalo 40 dní - viz Hromnice, které ukončili rituální očištění ženy Panny Marie 40 dní po Kristově narození.) Nabídka 40ti denního postu má velký význam pro naše tělo, ale i pro náš duševní život, když s postem změníme i svůj životní rytmus: pročistíme tak nejen tělo, ale i duši.

Křesťané před velkými svátky - před Velikonocemi a Vánocemi využívali těchto 40ti dnů (advent také dřív trval šest neděl) k proměně celého člověka. Mělo to i své praktické důvody - před Adventem končila doba poživatelnosti určitých pokrmů. Končil podzim a místo čerstvých potravin nastupovaly zásoby, které se nekazily, nebo se daly konzervovat. O martinské huse se spotřebovalo poslední maso a začala se jíst rostlinná strava, převážně obilniny a luštěniny. Všechno se vyměnilo. A stejně tak před postem. O Vánocích začaly zabíjačky, venku byla zima a tak maso dlouho vydrželo, a když už těch jitrnic, jelit a sádla bylo přece jenom na člověka dost, začal půst - a zase se úplně proměnil způsob stravování. Pak Velikonoce - a jen tak na okraj: víte pro se o Velikonocích žehnaly pokrmy? Aby se lidé po tom postu nepřejídali. S požehnaným jídlem se těžko dělají vylomeniny. Naši předci to neměli sice takhle dieteticky spočítané, oni jednali na základě zkušeností. Všechny ty zvyky byly v souladu s přírodou, ale byly pokřesťanštěné, produchovnělé, povýšené na posvátno. 40ti denní půst má svůj přirozený význam, ale nejde tady o dietetiku. Jde tu o duchovní úkon, o projev úcty a darování se Bohu. Nejtěžší věc, kterou mohu Bohu dát, je můj čas, kdy nemyslím na nic jiného, než na Boha. Čas, který vyšetříme tím, že se netočíme kolem jídla, že nečumíme zbůhdarma na televizi, lze využít určitě smysluplněji, než jej prospat. Měli bychom ušetřený čas využít k modlitbě a meditaci, ne jej zaplnit prací. Je skutečně těžké sednout si před Boha s prázdným žaludkem a dát se mu k dispozici. Pak ovšem půst skutečně cítím a snad i začnu tušit, jak skutečně před Bohem vypadám, zda jsem schopen se mu zcela odevzdat a nechat se naplnit jen jím samým.

Na závěr ještě o nebezpečích a úskalích postu.

Půst nelze chápat jako nějaké sebetrestání a to, že se postím, nesmí být ani trestem pro druhé. Písmo nás vybízí, abychom si při postu pomazali hlavu vonným olejem - jinak řečeno, abychom špatnou náladou, kyselostí, podrážděností, neradostností neznechucovali sebe, své okolí, ani Boha. Kdo se postí se ztuhlou, kyselou tváří, tomu zjevně užírá půst jeho vitalitu a dělá z něj tvrdého, nelaskavého, mnohdy nesnesitelného člověka. Což je pravý opak toho, čeho má být postem dosaženo a vůbec to člověku neprospívá.

Člověk má znát své hranice a možnosti a půst je ideálním prostředkem pro poznání sebe sama. Velkým nešvarem je udělat si drastické postní předsevzetí, které pochopitelně nejsme sto splnit. Pak nás naše selhání může přivést k nespokojenosti, zklamání a frustraci. Půst se nesmí stát bičem, nesmí nás uzavřít do nesnesitelných okovů. Naopak, má nás přivést k radostnému osvobození. K otevření se pro Boha, k bdělejšímu a vědomějšímu životu v Boží přítomnosti, k poctivosti vůči sobě samému. Zvolím-li si takové postní předsevzetí, které je nad mé možnosti, pak není hanbou ani hříchem, je upravit podle momentálních možností. Půst není žádným neměnným tabu, které by mne zlomilo. Měl bych k němu přistupovat ve svobodě ducha a se ctností umírněnosti. Půst je prostředkem sebepoznání, je tréninkem, testováním sebe sama. Neúspěch by neměl vést ke zklamání, k zuřivosti, agresi vůči sobě, když nejde všechno tak, jak jsem si představoval. Od své omezenosti, závislosti se mohu osvobodit jen tehdy, rozpoznám-li ji a dokážu-li ji přijmout. Selhání je vlastně ohromnou příležitostí dozvědět se víc o sobě samém. A také by mě mělo vést k větší laskavosti vůči druhým. Nebudu už je posuzovat tak tvrdě. Kdykoli se přistihnu při tom, že pozoruji druhé, jak se postí, jak jedí a budu-li v pokušení je opovržlivě posuzovat, pak jsem na falešné koleji. A pak bych měl být vděčný za každý pád a selhání. Nikdy nezáleží na vnějším  úspěchu, ale vždy jde o to, zda-li  mne půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším, milosrdnějším. Nesmím násilně "přecházet" své základní potřeby, nýbrž půst mě má naučit, jak s nimi lépe zacházet. Jak se dostat do harmonie se svým tělem a duší. Sám se sebou se sjednotím jen tehdy, když umím akceptovat, přijmout všechno, co je ve mně. Půst mi umožní poznat mnohé z toho, k čemu bych pouhým rozumováním nikdy nedošel. Půst uvolňuje struktury duše, prozařuje nitro a vynese na denní světlo mnohé myšlenky, které by jinak zůstaly skryty.

A úplně nakonec. Je třeba počítat s tím, že u některých lidí vyvolám svým postem agresi. Můj půst je znejistí a mohou jej cítit jako obžalobu. Není dobré nad tím mávnout rukou a říci si, "je to jejich problém". Pokud by půst byl prostředkem napětí, rozštěpení (třeba mezi manželi), pak je v něm něco nezdravého. Půst z nás má přece udělat lidi laskavější, vstřícnější, ohleduplnější. Proto má probíhat v skrytu, má změnit nás a nikoli být obžalobou těch kolem nás. Narážím-li při svém postu na nepochopení či agresi svých bližních, pak je moudřejší a laskavější si spíše uložit v jídle míru, než se okázale postit; najít si jinou formu zdrženlivosti, než dokazovat sobě a druhým jak jsem dobrý. To by pak už nebyl pravý půst, protože v jeho středu bych byl já a ne Bůh. Půst nás má pro druhé a pro Boha otevírat a nikoli nás zabarikádovat v sobě samých.

Staří mniši říkali, že při své askezi nemáme dělat tolik hluku, jinak že to zaslechnou démoni a naši askezi zmaří. Tak moc nehulákejme.

Jiří Vojtěch Černý