Kdy budu dědeček?

Před mnoha roky jsem chodil do školy s nějakým Vlastíkem Petrželou. Vesnický kluk z Kralic na Hané, kterého zajímal hlavně fotbal. Učení ani trochu ne. Ředitel si rval poslední vlasy z holé hlavy a sténal: „Petržela, Petržela, uč se hochu, to tě bude živit. Ne nějaký fotbal.“ Mnohokrát jsem si na to vzpomněl, když pak Vlastík hrál první ligu za Slávii, trénoval spoustu našich prvoligových mančaftů a potom šel za miliony trénovat i ruský Zenit Petrohrad. To mi vytanulo dneska na mysli, když můj vnuk Štěpán stál v brance podobně jako Petr Čech mezi třemi tyčemi v Chelsea a vrhal se do střel kanonýrů žákovského přeboru v zápase o medaile. Vychytal to a vyhráli. Máma byla šťastná, ale přesto si posteskla. Že Štěpán by se měl především učit a ne jenom hrát fotbal. Neví ta holka moje, co vím já. Jestli bude Štěpán jako Maradona, nikoho nebude zajímat, jaké měl vysvědčení na základce. Nejenom medaile potěšila, ale přidala úsměv do mojí tváře i lidová tvořivost, která se projevuje v českém národě pestře; například v nápisech na pánských záchodcích a v různých mravokárných upozorněních na cedulkách s mračounem. U vstupu na fotbalové hřiště se skvěl nápis: „Neplivejte hlen na trávník!“ Do té chvíle by mě nic takového ani nenapadlo, ale teď jsem v sobě ucítil pokušení aspoň nenápadně si malinko plivnout. V ten moment jsem pochopil, proč bývají dobře míněné rady někdy kontraproduktivní. Nadto můj nejstarší syn už v pokročilejším věku právě složil úspěšně zkoušky na nějaké vysoké elektrikářské škole, což mu do budoucna dává oprávnění šplhat na ty nejvyšší stožáry toho nejvyššího elektrického napětí s povolením dotýkat se i drátů na zem spadlých. Můžu být hrdý na ty „své“ kluky. Dneska se k nim navíc připojil i nejmladší vnuk, tříletý Matoušek. Na pozvánku k  narozeninové párty jsem si vybral fotku ze své mladší doby kamenné. Jsem na ní já, cvičící na violoncello Dvořákův koncert h moll. Zarostlý, s mocným knírem a o několik desítek roků mladší. Pozvánky si všiml i Matoušek, vzal ji do ruky a zvědavě prohlížel. Napadlo mě zeptat se ho, co je to za kluka na fotce. Podíval se na obrázek, zamyslel se, podíval se na mě, ukázal prstem a s neochvějnou jistotou pravil: „To jsi ty, dědo.“ Geniální dítě. Ale bývají i horké chvilky, které pro mě umí připravit. Někdy se mi dostane té výsady, že vnoučci chtějí, ať jim přečtu pohádku. V tu chvíli cítím, jak na mě sestupuje pohádkový duch svatý, a já vím, že tak jako si rád vyladím polévku nějakým kořením, můžu si teď dovolit okořenit i tu pohádku, protože ani starší vnuk ještě neumí číst, a tak netuší, kdy vařím jen ze sucharských písmenek a kdy se uchýlím k malebnému pábení. Nemusím být tedy ve střehu, kdy se přijde na to, že pomáhám autorovi kolorovat občasnou šeď jeho příběhu. Musím si v tu chvíli ale dávat pozor na Matouška, protože ten se zrovna zadumal a mně je jasné, že připravuje nějakou nečekanou kontrolní otázku. Jsem třeba uprostřed napínavého příběhu o králíčkově dobrodružství, když se vnouček  zničeho nic bezelstně zeptá: „Dědo, ty jsi už starý?“ Uf, oddechl jsem si. Mohlo to být něco záludnějšího. „Ano Matoušku, už jsem starý“, ukončil jsem hru. Ne tak vnuk. Protože vzápětí mě svojí další otázkou poslal rovnou do provazů: „A proč jsi starý?“ Lapal jsem po dechu a vzpamatovával se z úderu, když mě jako smrtícím pravým hákem definitivně srazil na kolena otázkou: „A kdy budu dědeček?“

Luboš Nágl