30.12.2016, autor: Jan Paulas, Katolický týdeník, kategorie: Aktuality

Deník venkovského faráře - knižní tip Jana Paulase

Deník venkovského faráře - knižní tip Jana Paulase
Anketa
Už jste si pořídili novou knihu P. Jana Rybáře SJ "Deník venkovského faráře"?
Ano (33%)
 
Ne (31%)
 
Už se na tom pracuje ;-) (37%)
 

Patří mezi poslední pamětníky, kteří seděli v komunistickém žaláři s Josefem Zvěřinou, Karlem Otčenáškem či Antonínem Mandlem. P. Jan Rybář SJ je zkrátka žijící legenda, navíc s neotřelým pohledem na svět. Dokládá to i v knižním rozhovoru, který s ním vedl publicista Josef Beránek.

Je zarážející, že na jeho životní příběh se čekalo až do dnešních dnů. Možná je to tím, že není městský typ, a tak unikal mediální pozornosti; působil v duchovní správě v Poříčí u Trutnova, a zvláště pak v Rychnově nad Kněžnou a okolí. Ostatně už název knihy Deník venkovského faráře je výmluvný (i když ne zrovna šťastný, protože stejně se jmenuje i slavná kniha G. Bernanose).

P. Rybář se narodil v Brně a vyrůstal ve zbožném prostředí: ministroval už od malička a rodiče jeho touze po kněžství nebránili. Mohl by to být běžný příběh o moravském klukovi, který se stal knězem - kdyby však u nás nepřišli k moci komunisté a Rybářovu životní dráhu nezdramatizovali.

Nejdřív internační tábor, pak vojna u pétépáků a nakonec obvinění z nedovoleného spolčování a podvracení republiky. Naštěstí se psal už rok 1960, a tak Rybář dostal „jen“ dva roky. Zatímco řada politických vězňů tehdy odcházela z vězení domů na amnestii, mladý jezuita zamířil opačným směrem. Ve vězení však pořád zůstával církevní „výkvět“ jako Josef Zvěřina, Oto Mádr, Antonín Mandl, František Šilhan a také biskup Otčenášek, který pak ve valdické věznici Jana Rybáře tajně vysvětil na kněze.

Po propuštění ho čekalo osmnáct let práce na stavbách a v dolech. Nakonec díky opilecké velkorysosti církevního tajemníka dostal souhlas k duchovní službě na venkově - působil v Trutnově a okolí a stal se sousedem Václava Havla na Hrádečku. P. Rybář však ze sebe nedělá disidenta ani hrdinu, spíš přiznává své slabosti než zásluhy. Je si vědom, že ho Bůh mnoha zkoušek uchránil, ale zároveň ví, že jsou hranice, za které se jít nedá, aby člověk neztratil úctu sám k sobě. Svůj dramatický život bere s nadhledem a humorem - často je za jeho výroky v knize v závorce poznámka „smích“.

Rybářovy vzpomínky, včetně těch na polistopadové působení, zabírají jen polovinu knihy. Ve druhé se tento jezuita vyjadřuje k současným tématům: ke vztahu církve a majetku, papeži Františkovi a jeho pojetí církve, přetrvávající bariéře mezi klérem a laiky apod. I když ho humor neopouští, cítíme pod prahem jeho přemítání nad působením církve ve svobodných poměrech jisté rozčarování a tichý smutek. Rybář totiž vidí promarněné šance na mnoha polích. Někomu se mohou zdát některé jeho závěry zjednodušené, neberoucí v potaz to či ono, najdeme zde i pár nepřesností, ale P. Rybář byl vždycky trochu neskladnou osobností, která čeří stojaté vody - i proto je dodnes netuctový a inspirativní. Navíc jeho kritické postřehy jsou mnohdy trefné - třeba ten, že všemožným oživováním barokní úcty často jen zakrýváme vlastní bezradnost z toho, jak přinášet evangelium dnešnímu člověku.

A pak jsou zde i silné duchovní pasáže. Třeba slova o eucharistii, v níž se ztělesňuje Boží touha dotýkat se nás, trochu zatřesou naším přístupem k této svátosti. „Kdo myslíš, že má více z eucharistie, Ježíš, nebo ty? Kdykoliv se zeptám, lidé mi odpovědí, že my, ale jsem přesvědčen, že Kristus,“ říká P. Rybář. Jeho vysvětlení neprozradím. Ta knížka totiž stojí za přečtení.

Jan Paulas, Katolický týdeník

Kniha Deník venkovského faráře se stala nejprodávanějším titulem nakladatelství Vyšehrad v prosinci 2016! Moc blahopřejeme!

Další informace o knize na webu Simeon.cz: Vychází kniha rozhovorů s P. Janem Rybářem

 

 

 

 
Nahoru