Zjevení Páně

Iz 60,1-6

Ef 3,2-6

Mt 2,1-12

Zjevení Páně

Na slavnost Zjevení Páně nasloucháme rok co rok stejným textům Písma sv., textům o velkém Božím příslibu a naději, která dostává hmatatelný obraz v „nalezení dítěte s jeho matkou Marií“. Co však předchází Zjevení Páně, je znamení SVĚTLA. A já bych se pro letošní kázání u tohoto pojmu zastavil. Prostupuje všechna biblická čtení – a jistě to není náhodou. Už Izaiáš píše: „Rozsviť se Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo, Hospodinova velebnost září nad tebou… národy budou kráčet v tvém světle… spatříš to a zazáříš…“ Tento velký Boží vizionář však v tomto úryvku nepíše o znamení Božího Syna, (to přijde až později), ale o znamení Boží slávy, která bude natolik osvěcující, že v její záři všechny národy dojdou do nebeského Jeruzaléma, jehož světlem je sám vyzařující Bůh, který je láska sama. Je to tedy jakési universální pozvání do Boží blízkosti, ke které jsou skutečně zváni všichni lidé, (zde jako všechny národy), všech dob (prorok používá neomezeného budoucího tvaru).

Sv. Pavel v druhém čtení v listu Efezským sice nehovoří k tématu Zjevení Božího Syna, ale používá výraz osvícení Duchem svatým – to když mluví o své poslání hlásat evangelium pohanům. (A těmi pohany se jednak přibližuje poselství Izaiášovu o všech národech, kteří přijdou k Bohu; jednak je můžeme vztáhnout na ony mudrce – pohany, kteří se přišli poklonit Božímu Synu do Betléma. Sotva narozený Ježíš se tak stává oním: „světlem k osvícení pohanů“, jak o něm vypovídá stařec Simeon.)

Jako vrchol dnešních biblických textů je Mt zpráva o mudrcích z Východu, kteří „šli za hvězdou“ – za jejím svitem, které zářilo v temnotě noci, aby došli ke SVĚTLU.

Tato biblická zvěst, kterou slýcháme rok co rok, je jakoby bezedná studnice, pokaždé nás může oslovit a osvítit novými detaily. Dnes si „posviťme“ na rozdíl mezi mudrci a pastýři. Ačkoli jsou jakoby na opačných pólech pomyslné sociální přímky, přesto se setkávají ve středu, u Ježíše, který je rovněž středem našeho života a troufám si říci, i celého vesmíru. Pastýři, ti byli prvními, kdo se před Ježíšem sklonil, není divu, měli to nejblíže – (a jak nám alespoň lidové koledy napovídají, i své skrovné dary mu přinesli). Mudrci přišli naposled, a přinesli královské dary, odpovídající jejich postavení. Ačkoli viděli hvězdu jako první, přišli logicky poslední, vždyť byli zdaleka a museli ujít cestu dlouhou několik stovek kilometrů. Navíc, pokud šli za světlem hvězdy, pak mohli putovat pouze v noci, a to se jde, jak známo, ještě tížeji a pomaleji.

Bez zajímavosti není ani jejich zastávka v Jeruzalémě. Šli za hvězdou, která „oznamovala narození Krále“ – (už podle výpočtů Johanna Keplera, které potvrzují i současní astronomové, onou hvězdou byla konjunkce Saturnu a Jupitera v souhvězdí Ryb, která nastala v roce 7. př. Kr. Takový úkaz mohl být astrology své doby vykládán jako zrození židovského krále v Judei, protože Jupiter je planeta královská, Saturn symbolizoval Židy a souhvězdí Ryb symbolizovalo oblast dnešní Palestiny) a tak jej, opět logicky, hledají pod královskou střechou v Jeruzalémě. Hvězda však nebyla „hvězdou MOCI“, ale „hvězdou LÁSKY“. A pro tu není v Herodově srdci a paláci místo. Tam vládne ješitnost, chorobná pýcha a hlavně STRACH. (Strach zbavuje člověka soudnosti, Herodes má strach o své královské postavení, Židé mají strach o sebe, bojí se Heroda) Strach znesvobodňuje a je opakem lásky (a víry). V Jeruzalémě však nesídlí jen Herodes. Jsou zde židovští vzdělanci, teologové, kteří umí vyčíst z posvátných knih, že se Mesiáš narodí v Betlémě. Židovští kněží a mudrci mají vzdělání, jsou učení – ale nejsou moudří. Neumí poznané spojit s prožitým; ani se neobtěžují zvednout se od svých knih a jít se do nedalekého Betléma podívat. To je pýcha vzdělanců. Oni neznámí mágové, jsou také vzdělaní, ale jsou zároveň MOUDŘÍ – a teď to nejpodstatnější – jsou POKORNÍ. A právě POKORA, je oním místem, středem, kde se stýkají cesty pastýřů a králů. Přesto, že je dělí sociální, kulturní a ekonomická propast, pastýři se mohou setkat s králi u jeslí. Protože tam jedni i druzí přišli s čistým srdcem - které jediné může vidět Boha; s úžasem, který umí zvednout oči vzhůru ke hvězdám a z nich číst a především s pokorou, která se umí sklonit pod nízkým břevnem chléva a poklonit se Dítěti, v němž vidí budoucího Krále.

Byli prostí – a proto uvěřili. Byli moudří – a proto uvěřili. Prostota i moudrost, jakkoli se jeví protikladné, mohou jít spolu ruku v ruce. Pokud je spojuje jedna velmi důležitá vlastnost, a tou je právě pokora. Pokora, která je opakem pýchy. Herodes byl mocný, vlivný, ale neměl pokoru. Časnými prostředky chtěl udržet časné hodnoty, a proto reagoval brutálním, krutým rozkazem. Další nevinnou krví chtěl upevnit svůj trůn. (Je to čiré bláznovství, ale kolik historických i novodobých Herodů reagovalo stejně, kolik miliónů zmařených lidských životů mají na svědomí všichni ti mocichtiví Herodové.)

Ti, kdo se přišli s čistým srdcem Ježíši poklonit, byli pastýři a mudrci. Ačkoli je navzájem dělila společenská a sociální propast, – byli si před Božím Dítětem rovni. (Tak rovni, jako jsme si my všichni rovni před samým Bohem.) Mágové i pastýři jednali podle svých možností, svého svědomí a vědomí, bez úhybných výmluv a kompromisů. Proto došli cíle a: obstáli. V životě přece také nejde o to být první. Ale obstát. Tzn. žít naplno a s čistým štítem. Dovolil bych si na tom dnešním biblickém příběhu vyvodit konkrétní závěr:

- stejně jako u pastýřů či mágů, není důležité, jak svým postavením stojíme vysoko; ani jaké máme vzdělání ani jak jsme chudí či bohatí. Jediný, důležitý, je stav našeho srdce, míra naší pokory a schopnost žasnout a věřit i tomu, co se tomuto přemoudřelému, racionálnímu světu může zdát bláznovstvím či alespoň pošetilostí.

Kéž by takových moudrých bláznů, jakými oni dávní mudrcové bezesporu byli, bylo na tomto světě co nejvíc. Pak by určitě přibylo i SVĚTLA, i pokory, i víry, i LÁSKY.

Jiří Vojtěch Černý