Víra v Ježíšovo slovo vede k životu
Jan 11,1-45
5. neděle postní
Tak, jak se nám blíží vrcholné svátky církve - Velikonoce, graduje a vrcholí v biblických čteních i poznání o tom, kdo je to Ježíš. Předminulou neděli zaznělo: „já jsem pramen vody živé“, minulou: „já jsem světlo světa“ a dnes jsme slyšeli: „já jsem vzkříšení a život“. „Já jsem...“ a pak materie, které jsou pro nás nejdůležitější a nezbytné - voda, světlo, sám život. Tohle o sobě nemůže prohlásit žádný člověk, to může říci jenom Bůh! A jenom Bůh může podat tak excelentní důkaz pravdivosti svých slov, jakým je samo vzkříšení již zemřelého člověka.
Blízký Ježíšův přítel Lazar prokazatelně zemřel, byl pohřben se všemi náležitostmi a jeho tělo bylo již v rozkladu. Nelze pochybovat, že jeho „vzkříšení z mrtvých“ je zázrakem par excellence.
Nejprve se podívejme, co Lazarově smrti a vzkříšení předcházelo. Ježíš pobývá se svými učedníky mimo Judsko, daleko od Jeruzaléma. To má své důvody. Jednak dobře ví, že mu v Judsku usilují o život, jednak připravuje své nejbližší učedníky na nadcházející dobu, kdy bude odsouzen, zbičován a jako velikonoční Beránek obětován na kříži. Do této doby přípravy přijde zpráva Marie a Marty, že Lazar umírá a s ní naléhavá prosba, aby přišel a Lazara uzdravil. Ježíš úmyslně oddaluje návrat, otálí, ba možno říci: vědomě nespěchá. Mrtvý Lazar má pro něho paradoxně větší cenu, než Lazar zázračně uzdravený. Tolikrát už přece přemohl nemoc a přinesl zázračné uzdravení, ale s jeho posluchači a protivníky to nic neudělalo. Aby zalomcoval s jejich nevěrou, aby uzdravil jejich pochybnosti, potřebuje větší důkaz své moci, než jen uzdravení. „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Syn Boží.“ A tak Lazar bez jeho pomoci umírá. Teprve potom Ježíš říká: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“
A pak, přes domluvy a zrazování apoštolů, se vydává do Judska. Jde si pro jistou smrt a dobře to ví. Předtím však ještě ukáže, že je Pánem života i smrti, že má život i smrt pevně ve svých rukou. Že On sám je VZKŘÍŠENÍ A ŽIVOT.
Marta, která běží přicházejícímu Ježíši naproti, si neodpustí takovou malou výčitku. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ A tím zavdá důvod k dialogu, který odkrývá smysl Kristova božského poslání. „Tvůj bratr vstane!“ „Ano, vím, že vstane při vzkříšení v Poslední den.“ Ne Marto, je to ještě jinak: „Já jsem VZKŘÍŠENÍ a ŽIVOT. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Marta není jen praktická žena s vařečkou za sporákem, jak si ji zhusta představujeme. Marta je citlivá, zbožná duše, jejíž víra je větší, než Kristových učedníků, o zaslepené nevěře farizeů a zákoníků ani nemluvě. Poznává v Ježíši očekávaného Mesiáše: „Věřím že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ A nelení a odchází se podělit o toto své poznání se svou sestrou Marií. Také ona začíná rozhovor s Ježíšem stejnou větou jako Marta. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ Ježíš už nic nevysvětluje. I jeho přemůže dojetí, není bezcitný a neosobní. Ježíš - Bůh pláče. Neptejme se na důvod jeho slz. Skloňme se v úctě před Bohem, který se nestydí za své slzy. Možná pláče nad smrtí svého přítele, možná nad bolestí jeho sester, možná nad tvrdostí srdcí a zaslepeností těch, kteří jsou okolo a zakrátko jej zabijí. A dost dobře možná, že pláče i nad naší tvrdostí a tupostí. „Hle, jak ho miloval!“ - Hle jak nás miluje!
A potom přijde příkaz: „odvalte kámen!“ Dejte průchod Božímu Duchu, dejte prostor životu, nechte zaznít oživujícímu slovu. „Lazare, pojď ven!“ Co se stalo po těchto slovech víme. Tělo, již propadlé zkáze smrti, znovu ožilo. Ježíšův příkaz přivedl zemřelého znovu k životu a vyvedl jej z temnot hrobu do světla života.
Tady příběh o Lazarovi končí. Jeho další život je námětem mnoha legend a románů. Evangelia o něm mlčí. Lazar svůj úkol splnil. Stal se předobrazem Ježíšovy smrti, která se odehraje jen za několik málo dní.
Ježíš nedělal svá znamení, své zázraky proto, abychom se divili. Dělá je proto, abychom mu věřili. Abychom uvěřili jeho slovům, která jsou, jak píše Janovo evangelium: „duch a život“. Chce, abychom uvěřili tomu, co o svém Otci, o sobě samém a o našem věčném údělu řekl. Protože víra v Ježíšovo slovo vede k životu, a to jak k plnému životu tady na zemi, tak k věčnému životu v Bohu. A víra nestojí na tom, že jsme viděli něco podivuhodného, ale na tom, co nám Ježíš řekl a také na tom, co jsme ve vlastním životě poznali jako pravdivé.
Před velikonocemi přistoupí mnozí z vás ke zpovědi. Ke svátosti smíření. Mnozí proto, že chtějí slyšet ono Ježíšovo „Pojď ven!“ POJĎ VEN! VEN ze své pýchy, zatvrzelosti, nevěry a nedůvěry; ze svých hříchů, předsudků, konvencí a pochybností. Ze svého sobectví a neschopnosti odpustit. Pojď ven! ODSTRAŇ KÁMEN ze svého srdce a vyvětrej ten mrtvolný zápach, který je uvnitř! Vyjdi do světla! Dej šanci životu, svému životu, a uvěř ve mně! Vždyť já jsem vzkříšení a život. Já mohu vzkřísit i tebe a dát ti život věčný, budeš-li chtít. V tom tkví smysl svátosti smíření.
(Mnozí ovšem pokleknou u zpovědnice ne proto, že chtějí být uzdraveni, vzkříšeni k novému životu. Ale třeba jen proto, že se to má. Nebo dokonce, musí. Alespoň jednou za rok - udělat milost Pánu Bohu a odškrtnout si fajfku u svých nepříjemných povinností. Je však v takové zpovědi prostor pro vzkříšení? Pro pokoru a radost? Pro odvahu nechat se ozářit Kristovým světlem, když nám v temnotě našich hříchů bylo vlastně docela dobře?)
Moji drazí, nepřeslechněme tato Ježíšova slova, tuto Kristovu výzvu. Odstraňme také my balvan svých hříchů ze svého srdce a vyjděme ke světlu nového života. Nechme zaznít do svého života ono Kristovo osvobozující: „Pojď ven!“
Jiří Vojtěch Černý
