V létě putujeme…

Na našem poutním místě, kdysi tak drahém Boženě Němcové, se podává soška Panny Marie poutníkům k uctění. Hodný pan farář vybízí lidi k úkloně. Jako kněz šel jsem první. Šla i jedna babička, ale sama. Vnouček, čerstvý maturant, který ji přivezl, zůstal sedět v lavici. Je to pro něho nepochopitelné, dětinské… On netuší, co všechno se tu v kraji v minulosti odehrávalo. Robota, nevolnictví, chudoba, těžká práce v dolech a na kamenitých políčkách. První světová válka, tisíce padlých. Za té druhé války slídění gestapa po samotách, zatýkání i popravy. Po válce odsun poloviny těch, kteří sem putovali. Jejich otcové a synové padli v nechtěné válce nebo zůstali v zajetí. Kolik se tu za 300 let namodlilo proseb, kolik síly a útěchy si lidé odtud odnesli! Já sám, i ta babička.

Ten hoch nezažil nikdy návštěvu gestapa nebo StB, ani úklady kádrováků a udavačů. Nikdy neměl hlad ani nedostatek. Cestička umetená do budoucnosti. Nemůže pochopit svou babičku (ani mne). Vidí jen figurku ve zlatě…

Jan Rybář