17.01.2024, autor: Pavel Osoha, kategorie: Poutní místa v zahraničí

Putování do bavorských poutních míst

Je to teď vlastně rok, co jsem na web Simeon zaslal první ze svých článků o poutních místech v Bavorsku. Aniž bych tehdy měl konkrétnější představu nějakého dalšího pokračování. Ale článků už mezitím vzniklo postupně pět a já uvažuji o tom, že (pokud bude zájem) dalších pět by snad ještě mohlo následovat. A tak mě teď napadlo vložit doprostřed této série obecnější text.

Bez toho, že bych se chtěl pasovat na nějakého odborníka, uvedu nejdříve pokus o jakýsi malý průřez tématem poutí a poutních míst, především těch od pozdního středověku. A to nejen bavorských. Jde o uspořádaný stručný výběr z informací, které jsem načerpal za léta svého zájmu o toto téma, i s využitím některých internetových zdrojů.

A poté ještě připojím nezbytné krátké vysvětlení toho, kde se vzalo moje zaměření právě na poutní místa, a právě na ta bavorská.

1. K poutím obecně

1.1. Vznik, druhy poutí

Fenomén putování na silná, posvátná místa, se objevuje snad ve všech náboženstvích. Křesťané zprvu putovávali do Svaté země k místům spojeným s Ježíšovým životem, poté i do Věčného města Říma, a posléze též na hroby apoštolů, mučedníků a významnějších světců (viz Santiago de Compostela). Pro ty, kdo se nemohli vydat na daleké poutě, byly cíle putování časem symbolicky přenášeny do bližších krajů. Významný vliv měly kupříkladu i křížové výpravy (v Evropě potom vznikaly Svaté hory). Postupně docházelo k rozšiřování poutnictví a vznikala i poutní místa jiných typů.

Nejčastěji se pak tedy stávala cílem poutí místa:

Kde se měla odehrát mimořádná událost, zázrak. Uzdravení (často ve vazbě na pramen vody), záchrana v nebezpečí, zjevení, nevysvětlitelný jev.
Spojená legendárně či reálně s životem nebo smrtí některé konkrétní osoby – světce.
Založená konkrétním posvátným předmětem (sochou, obrazem, křížem, ostatky, relikvií).
Navazující na dříve daný slib.
Navazující na vědomí vděčnosti komunity (například po překonání epidemie, války).
Na nichž došlo k nějaké tragické události, úmrtí.

Obecně bylo a je smyslem poutí setkat se na posvátném místě s Bohem, uctít jej a přispět tak k posvěcení svého života, k jeho duchovnímu obohacení. Hlavně dříve bylo podstatné, že pouť byla téměř vždy spojena s těžkostmi a nebezpečím v podobě námahy, nouze, hladu, divoké zvěře, špatného počasí, lupičů, nemocí a podobně.

Podle charakteru bylo možné členit poutě v podstatě do tří kategorií. Tedy na poutě prosebné, děkovné a kající. Ty poslední směřovaly k odčinění hříchů, nebo naplňovaly pokání, uložené při zpovědi. Pouť mohla dokonce být i alternativou trestů u odsouzenců například. za vraždu, potrat, či nevěru. Zvláštním typem byly poutě v zastoupení.

1.2. Vývoj jednotlivých poutních míst

Jaké ale vlastně byly počátky historie konkrétních poutních míst? Například tyto:

Často tu býval zpočátku jen obrázek na stromě, soška v dutině, kříž. Pokud ale na takové místo začali přicházet lidé a putování se rozvíjelo, docházelo pak ke stavbě kaple (kostela). A to zase většinou přineslo další rozvoj putování, poutního místa.
Někdy naopak stavbou kaple všechno začínalo. To v případě, že předtím byl v tomto smyslu učiněn slib. V tísni, z vděčnosti. A taková kaple pak mohla přilákat první poutníky.
A jindy byl určitý předmět, kdesi nalezený (často opět soška či obrázek), odněkud získaný (např. relikvie světců z katakomb), umístěn do již existujícího kostela nebo kaple. A tam pak začali přicházet poutníci. Bezprostředně po tomto umístění, ale také až s určitým odstupem.
A ještě jindy bylo na počátku celého procesu zázračné uzdravení (někdy v souvislosti s pramenem vody), nevysvětlitelná událost, po nichž začali na místo přicházet poutníci. A potom (tak jako v prvním bodě) následovala stavba kaple a další rozvoj poutního místa.
Samostatnou kapitolou jsou poutní místa, kam se putovalo na hroby zde pohřbených světců. Někde takové poutě začaly již bezprostředně po jejich smrti, jinde až s jistým odstupem.
U poutních míst, navazujících na dávnou historickou či legendární událost, již mnohdy není možné historii vzniku a prvotní existence místa přesněji popsat, doložit. Opět zde ale mezi událostí a okamžikem vzniku putování mohla být i delší proluka.
Někde byl na počátku již přímo záměr poutní místo „založit“. To když např. klášter, biskupství, považovaly takový vznik z nějakých důvodů za žádoucí. Tyto důvody přitom mohly být pouze duchovní, ale někdy například také primárně konkurenční. Tedy snaha o omezení rozvoje jiného poutního místa. Ani záměr „založit“ poutní místo samozřejmě nebyl vždy úspěšný.

Zásadní pro další existenci poutního místa byl ovšem postoj církevní autority. A tak zde byla řada míst, u nichž bylo po jistém počátečním vzepětí putování utlumeno (resp. ukončeno) díky tomu, že zakládající momenty putování, tj. zázraky, nevysvětlitelné události a podobně, nebyly církevně uznány, schváleny. Na druhé straně u velkého množství míst se poutě svou vnitřní silou a vahou oněch zakládajících událostí prosadily i přes počáteční odmítání ze strany autority. K této věci samozřejmě patří také nezbytnost získání povolení sloužit v daném místě (kostele, kapli) mši svatou.

Na další vývoj poutního místa pak působily:

Sama délka poutní tradice a „průraznost“ její historie, reálné či legendární.
Rozsah povolení ke sloužení mší svatých.
Udělení odpustků (někdy až papežských) pro poutníky, za splnění daných podmínek.
Připutování významných osobností z řad šlechty, dokonce i panovníka, osobností Církve.
Skutečnost, zda bylo u poutního místa (chrámu, kaple) zřízeno beneficium (zjednodušeně – vyčleněn příjem, spojený se službou poutního kněze) a jeho rozsah.
Zřízení kláštera k duchovní i obecné správě poutního místa.
Zvláště výrazná podpora ze strany „patronátního“ subjektu, hlavně biskupství či kláštera.

Získaná „popularita“ poutního místa (přibývání poutníků) zde zvyšovala také příjmy. Takže někdy vznikla až vlastní ekonomika, ba „prosperita“ poutního místa. A kapacity často postupně opět nestačily, a docházelo k dalšímu rozšiřování kostela, areálu, stavbě kostela nového, rozvoji kláštera a podobně.

Je třeba zmínit také to, že vedle množství míst, kde poutní tradice a praxe přetrvávala i po staletí, byla i místa, kde naopak (často z obtížně identifikovatelných důvodů) poutě v jistém okamžiku vyhasly. Zajímavé je také to, že na některých poutních místech se v průběhu let (i opakovaně) změnil cíl putování, resp. převážil cíl nový. Například namísto putování k určitým relikviím světců se časem rozvinuly poutě mariánské. Neobvyklé nebylo ani to, že k původnímu cíli putování přibyly ještě cíle další.

Krátce lze zmínit například také to, že do blízkosti poutních míst se uchylovali i poustevníci a někdy zde proto byly přímo vybudovány poustevny. S poutními místy souvisí také fenomén různých bratrstev, mariánských družin, příp. terciářů řádů.

1.3. Význam poutí

Na poutní místa často připutovali také šlechtici, dokonce panovníci, i císařové. Převažovali však samozřejmě obyčejní poddaní. Pro ně byly poutě (byť i fyzicky poměrně únavné) jednou z mála možností vytržení ze stereotypu každodenní práce a povinností. Směřovaly mysl k přesahujícím věcem, duchovnímu očištění, jistému osvobození od starostí. Místa promodlená generacemi poutníků dýchala atmosférou, vybízející k důvěře. Vykonání zpovědi zbavovalo těžkého svědomí a mělo blahodárný psychický (mravní) účinek.

Vedle náboženské roviny zde byl také prvek poznávání nových míst, rozšíření obzorů, nevšedních zážitků. Důležitý byl i kulturní význam. Rozvoj barokní zbožnosti, již poutě korunovaly, se velmi podepsal též na úrovni dobové kultury, poznání, či estetického cítění. Byl zde také význam vlastenecký. A na druhé straně posílení komunikace přes hranice, protože poutníci často putovali i do vzdálenějších míst v jiných zemích. Vždyť „Walfahrt kennt keine Grenzen“ (pouť nezná hranic).

1.4. Některé náležitosti putování

V dávných časech měly poutě pravidla, poutní cesty itineráře, poutníci privilegia. Barokní poutník měl mít doporučující dopis faráře či biskupa pro ubytovny, kláštery atd. Případně průvodní či přímluvné listy, zdravotní osvědčení. Doporučováno bylo urovnání osobních věcí (včetně souhlasu manžela, manželky). Nezbytné bylo absolvování zpovědi a mše svaté za poutníky, kde jim bylo uděleno požehnání.

Bylo třeba vzít si s sebou peníze (na jídlo, pití, ubytování, almužny, mýtné, dopravu lodí, votivní předměty, upomínky). Na ochranu před zloději byly přitom využívány různé skrýše (mince do opasku, podrážek). Další věci (např. šaty, pár podrážek, kožený pohár, nůž a lžíce, síť či vlasec na chytání ryb, křesadlo, jídlo – většinou chléb a sýr) byly uloženy do vaku, zavěšeného na poutnické holi, či přehozeného přes rameno. Voda byla v duté tykvi či koženém měchu. Většinou se nosil dlouhý plášť (ochrana proti počasí i přikrývka), klobouk se širokým okrajem (ochrana proti slunci a dešti) a hůl (k opoře i obraně). Důležitý byl růženec.

1.5. Votivní dary

Votivní dar je přinesená oběť s nějakým přáním. Tyto dary měly především zástupnou symbolickou roli. Existovaly už ve starověku, například takzvané identifikační obětiny, hlavně napodobeniny částí těla. Jejich obětování bylo ve středověku nejprve zakazováno jako pozůstatek pohanských rituálů, tradice ale nakonec přetrvala. Popularita některých poutních chrámů pak rostla právě i díky sbírkám votivních darů (obětin). Dary byly prosebné, děkovné a kajícné. Též záslibné. A to soukromé či kolektivní (od cechu, bratrstva, farnosti, obce, města, země, jako dík či prosba za ochranu, prosperitu).

K nejpočetnějším patřily ony identifikační obětiny. Hlavně zmenšeniny nemocných orgánů, končetin, postav. Z hlíny, dřeva, vosku, olova, cínu i drahých kovů. Vycházelo se z přesvědčení, že zpodobené části těl jsou nějak propojeny s těmi skutečnými. Drobné plastiky zvířat, případně podkovy, části postrojů, ohlávky, řetězy, byly prosbou za ochranu domácího zvířectva. Dnes by k identifikačním obětinám patřily také fotografie. Dary voskových svící měly podobnou ideu. Obětina měla často stejnou hmotnost jako předloha. Věřilo se, že hořící svíce v posvátném prostoru tak zastupuje i osobu dárce.

Často byly darem osobní předměty (řetízky, náramky, náhrdelníky, jiné šperky, vyznamenání, medaile). Až magickou praktikou, spojující dar s dárcem, byla obětina vlasů, berlí, obvazů, či pout ze zajetí. K votivním darům patřily i dary finanční a naturálie (obilí, chléb, máslo, pivo, květiny). Ale i obraz světce či kovová destička s děkovným textem. Velmi časté votivní obrazy nebyly vnímány jako umělecké artefakty, ale spíše jako doklady víry. Většinou zobrazují překonané nebezpečí či dárce (jeho rodinu).

1.6. Upomínky z poutí

Z prvních poutí ve středověku, mířících na vzdálená místa, byly jako upomínka přinášeny např. oblázky, hrst zeminy, voda ze studánky. Později si poutníci upomínkové předměty spíše kupovali ve stáncích. K nejběžnějším patřily kovové medailonky se znakem či podobiznou místa (takzvané svátostky). Byly ale i předměty praktičtější. Nádobky, vyšívané ubrousky, voskové svíce a podobně, se znakem či obrázkem místa, nebo jeho patronem.

Dalšími předměty, jež symbolizovaly spojení s poutním místem, byly krucifixy, růžence, sošky svatých, modlitební knížky, zpěvníky ... Časté byly i svaté obrázky. Ty poutník většinou uložil do modlitební knížky, vyzdobil jimi obydlí, nalepil je na vnitřní stranu víka domácí truhly. Byl s nimi po smrti také často ukládán do rakve. Na obrázcích byla obvykle milostná soška či obraz, vznášející se nad poutním místem, ale například i světci, patroni. Ponechán býval též prostor k dopsání data pouti.

1.7. Malý průřez poutní historií, především bavorskou, s přihlédnutím k sekularizaci

V Bavorsku mají některá poutní místa kořeny už na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Jejich další rozvoj byl individuální. V 16. stol. vzrostla obliba poutí k milostným obrazům a soškám Panny Marie. Po tridentském koncilu (1545 – 63) nastal zlatý věk poutí, brzy ale přerušený reformací a třicetiletou válkou. Další rozmach poutí (starších i nově vzniklých) přišel za protireformace (baroka) ve 2. polovině 17. století. Silná podpora poutních míst byla úspěšnou formou rekatolizace.

Barokní Bavorsko v 17. a 18. století bylo silně katolickou zemí. Jedním z hlavních znaků zde byla úcta k Panně Marii a světcům, za protireformace velmi prosazovaná. Velké válečné útrapy nejen války třicetileté přispěly k tomu, že se zbožný lid stále více dával pod ochranu svých „milých svatých“. Počet poutí a svatyní stále rostl. Největší úcty ale požívala Matka Boží, která se dokonce stala patronkou země. Každodenní život lidí přitom vlastně probíhal v rámci církevního roku (oslavy, procesí, prosby, duchovní hry a bohaté tradice kolem témat života a smrti, počasí a úrody, domu a stáje, nemocí a neštěstí).

V souvislosti s tématem poutí je zajímavé, že někteří venkovští faráři si už před započetím sekularizace (viz dále) stěžovali na to, že poutě oslabují důvěru farníků k faráři a vyvolávají jistou lhostejnost k farnímu kostelu. Bůh je přece všude, lidé ho mohou chválit kdekoli. Nejlepší naplnění duchovního života je ve vlastní farnosti. Nemá tedy smysl někam putovat, když se farník může zpovídat a modlit doma. Navíc by lidé měli očišťovat své svědomí pravidelně, ne až na pouti.

Podstatný útlum poutí přineslo osvícenství. U nás hlavně za Josefa II. (konec 18. století), v Bavorsku za sekularizace (počátek 19. století). Už předtím bylo ale postupně zakázáno mnoho svátků, zvonění na počasí, duchovní hry, poutě do zahraničí a nařízeno zbourání Božích muk a polních kaplí. A pak již docházelo k řadě dalších tvrdých zásahů a k zavádění různých omezení, samozřejmě i v oblasti putování, poutí, poutních míst. Poutě byly většinou zakázány či zásadně omezeny, některá poutní místa byla zdevastována či zničena. Poutní kostely tam byly zbourány a jindy využity třeba jako výrobní prostory či sklady. I z dalších kostelů byly odstraňovány oltáře a ozdoby, zlaté a stříbrné milodary, či drahocenné šaty, do nichž byly odívány sochy světců. Zákazy poutí směřovaly k tomu, aby lidé nebyli vytrhováni z práce na poli. To se totiž dotýkalo zájmů státu, objemu produkce. Proto byly snižovány též počty svátků. Významné byly i obavy z šíření pobuřujících myšlenek při velkých sroceních lidí.

Místo konání poutí byly budovány křížové cesty a pořádána procesí ve farnostech – na rozdíl od poutí pod dohledem faráře a s jasnými pravidly. Josef II. například povolil jen dvojí procesí – o Božím Těle a o prosebných dnech, ale bez korouhví a hudby. Omezení či zákazy zasáhly i zřizování Božích hrobů, slavení Vzkříšení, pobožnosti před obrazy a sochami mimo kostel, noční pobožnosti vč. velikonočních vigilií, žehnání chleba, vína, svíček, vody a plodin, vykuřování domů o vánocích, chození na koledu na Tři krále, svatební, křestní a pohřební hostiny atd. Stát se dokonce staral také o délku mše, druhy hudby a zpěvů, počet hořících svící atd. Tím, že Josef II. zakázal poutě mimo zemi, se nemálo dotkl například i některých poutních míst v Bavorsku.

Zákazy pak sice nevydržely příliš dlouho, ale již nikdy potom nebylo dosaženo předešlého rozmachu poutí. Některá místa byla nenávratně zlikvidována, poutí se pak už účastnili spíše lidé z venkova, byly více lokální ...

Ani další doba se na poutích nepodepsala příliš pozitivně. Například období Kulturkampfu v druhé polovině 19. století. A vážné dopady na poutní místa v Bavorsku mělo pak ničení v závěru 2. světové války. U nás byly zase poutě znovu zásadně utlumeny od počátku vlády komunistů, řada poutních míst byla zlikvidována, ponechána ke zchátrání či znepřístupněna. Omezeno bylo i samo putování. Paradoxně ovšem nejedno takto již zchátralé poutní místo bylo úplně vybrakováno a zdevastováno až nedlouho po roce 1989. Kupříkladu Annaberg v Andělské Hoře či Skoky u Žlutic ...

Ještě malé vysvětlení:

Sekularizace – Je tak označován konkrétní proces z počátku 19. století (přibližně z let 1799 až 1821) v Bavorsku, resp. v Německu. Ten přinesl mj. zrušení církevních institucí, klášterů (ale i kostelů, poutních míst atd.) a zestátnění jejich majetku. A také inkorporaci (anexi) duchovních knížectví a panství Svaté říše římské jinými, světskými státy.

Kulturkampf – Tak je označován konflikt mezi katolickou církví a Bavorským královstvím (resp. především Německým císařstvím) přibližně v letech 1870 až 1890. Byl součástí tehdejšího obecného konfliktu moderního státu s katolickou církví v řadě států Evropy. V Bavorsku znamenal například zavedení státního dozoru nad církevními školami, či zákaz činnosti jezuitů (a premonstrátů).

2. Můj zájem o poutní místa v Bavorsku

2.1. Proč mě zaujala poutní místa?

Poutní místa, to je fascinující téma. Jsou to místa setkání lidí s Bohem, místa promodlená, místa často úžasné atmosféry. Ta větší (populárnější) z nich, ale i ta úplně malá.
Poutní místa jsou ale nadmíru pozoruhodná také z pohledu historie. Legend. Příběhů. Lidských osudů. Osudů komunit. A podobně.
Také aspekt poznávání rozličných lokalit díky návštěvám poutních míst je velmi zajímavý.
Poutní místa jsou často provázána s kláštery (které byly předmětem mého zájmu v Bavorsku nejdříve). A to v případech, že poutní místo vzniklo v bezprostřední návaznosti na klášter, nebo že klášter byl zřízen u poutního místa k péči o poutníky.
Některá z poutních míst jsou dnes až notoricky známá. A proudí k nim (také z ČR) mnoho poutníků. Počínaje asi Santiagem de Compostela. Ne každý ale musí být na tak frekventovaná místa (a nejen ta poutní) „naladěn“. V tom případě může být zajímavou alternativou putování na poutní místa právě v Bavorsku. A třeba oproti těm českým navíc také alternativou přece jen i mírně exotickou.
Nehovořím zde o poutích do Svaté země, případně do Věčného města, Říma. Ty jsou samozřejmě kapitolou úplně zvláštní, zcela mimořádnou.

2.2. Proč právě Bavorsko, resp. něco málo o něm

Byl jsem odjakživa velkým patriotem – československým (kdysi), moravským, zlínským, slováckým … V posledních zhruba patnácti letech (tedy od mé tamní první návštěvy) se však zcela nečekaně stalo mou velkou láskou Bavorsko.
Proč? Asi proto, že Bavorsko je zemí velmi specifickou, zajímavou, malebnou (co do přírodních podmínek, lidských sídel, národopisně atd.), historickou, a třeba i chutnou z hlediska jídel a nápojů. O sportovních aspektech (Bayern Mnichov) nemluvě ...
Německá spolková země Bavorsko je velká zhruba jako ČR a podobné je to i s počtem jejích obyvatel. Hlavním městem je pozoruhodný Mnichov, o málo větší než Praha.
Bavorsko se historicky člení na země Horní Bavorsko, Dolní Bavorsko, Horní Falc, Švábsko, Horní Franky, Střední Franky a Dolní Franky. A jako jsou u nás v ČR jednotlivé regiony navzájem dosti odlišné, mají to podobně i v Bavorsku.
Historie Bavorska (jako vévodství) sahá až do neuvěřitelné poloviny 6. stol. Ovšem existence některých sídel (Regensburg, Augsburg …) tam kontinuálně navazuje až na období Římské říše.
Církevní členění Bavorska v podstatě odpovídá tomu, které v 1. polovině 8. století vytvořil Apoštol Němců svatý Bonifác. Jsou zde tedy diecéze Mnichov – Freising, Regensburg (Řezno), Pasov, Augsburg, Würzburg, Bamberg a Eichstätt.
Velmi zhruba by se snad dalo říci, že do západních a severních částí Bavorska (to je do Švábska a Frank) zasahuje výrazněji protestantismus, zbytek země je výrazně katolický.
S Bavorskem je spojen život mnoha světců či blahoslavených. Těch, kteří se tu narodili, i těch, kteří zde zásadně působili a významně se tu podepsali. Velmi orientačně jich dosud mohlo být okolo 300!

2.3. Moje poznávání bavorských poutních míst

Po prvotním seznámení se zemí mě zaujaly zdejší kostely. No, a od nich už nebylo daleko ke „specializaci“ na kláštery a poutní místa. (A, zatím spíše okrajově, i na bavorské světce.)
Na toto moje zaměření měla jistě velký vliv i fascinující skutečnost, že v Bavorsku najde člověk naprostou většinu kostelů, včetně těch poutních, celodenně otevřených. A tak si je může prohlédnout také uvnitř, pomodlit se v nich …
Postupně jsem si tedy za ta léta vypracoval vlastní databázi bavorských klášterů a poté také navazující databázi bavorských poutních míst.
Vycházel jsem přitom hlavně z německých elektronických zdrojů. Tedy především z webů příslušných diecézí, farností, řádů a kongregací, samotných poutních míst, obcí, regionů, z webů turistických a historických, a samozřejmě také z německé wikipedie.
A musím (s trochou chlubení) konstatovat, že tak široký přehled klášterů či poutních míst jsem, ani v dostupných německých zdrojích, neobjevil.
Moje databáze poutních míst obsahuje přehled kostelů a kaplí, do nichž lidé putují, nebo někdy v minulosti putovali. To jest – putují k milostným obrazům či soškám, nebo k hrobům či relikviím světců, které jsou v těchto kostelech a kaplích umístěny.
Poutí zde tedy nemíním klasickou výroční pouť (tj. oslavu svátku patrona, jemuž je kostel zasvěcen). Byť třeba i rozsáhlou. Ale (časově i územně) širší putování věřících, prosebníků, děkujících …
Tato moje databáze zahrnuje nyní celkem 1.246 poutních míst v Bavorsku. A občas stále ještě přibude nějaké další. (Tak, jak se to shodou okolností stalo právě teď, při poslední kontrole tohoto textu a souvisejících podkladů.)
Více než polovina z těchto poutních míst leží v těch „nejkatoličtějších“ zemích Bavorska, tedy v Horním Bavorsku a Dolním Bavorsku. Nejméně jich je naopak na území Frank.
V rámci zpracovávání databáze a poznávání bavorských poutních míst se při našich cestách snažím svá data ověřovat v praxi a tato místa tedy co nejvíce navštěvovat. Zatím jsem jich navštívil přibližně 250, tedy zhruba pětinu. Trochu tím trápím svou manželku, jíž by těch návštěv stačilo přece jen o něco méně (říká, že už jí ta místa či kostely splývají). Děti jsou v tomto směru už mimo můj dosah :-).

Pavel Osoha