Pouť do Würzburgu

Před časem jsme virtuálně navštívili významné poutní místo bavorských Horních Frank Vierzehnheiligen. A tam pak také směřovala poutní cesta královéhradeckého diecézního centra pro seniory. Dnes budeme putovat do Dolních Frank, ke dvěma poutním místům na území jejich pozoruhodné metropole Würzburgu. (Jen pro jistotu: Spolková republika Německo > Bavorsko > Franky – horní, dolní a střední > Dolní Franky.)

První z poutních míst, která nás čekají, se nazývá Käppele. A člověka hned napadne, co vlastně toto podivné německé slovo znamená? Dva překladače si s ním neporadí vůbec, jiný nabízí překlad „víčko“ … Možná použít analogii? Skutečnost, že hovoříme o poutním místě, vede k trochu odlišnému německému slovu Kapelle, tedy kaple. To by snad mohla být trefa do černého. Až na to, že na místě samém žádnou kapli nevidíme. Stojí tu velký chrám. Ale z webu poutního místa lze vyrozumět, že původ zvláštního slova Käppele by skutečně měl být u dávného založení malé kaple.

Druhým navštíveným würzburským poutním místem bude Neumünster. Tady je smysl názvu zcela srozumitelný. Nový chrám, nový dóm … K jeho bližšímu osvětlení se ještě dostaneme.

1. Würzburg

Würzburgu, městu s přibližně 130 tisíci obyvatel, by mohly příslušet například následující stručné charakteristiky. Město historické, město biskupské, město knížecí (vévodské), město univerzitní, město na Mohanu (Mainzu), město mezi vinohrady. A jistě také město UNESCO. To díky pozoruhodnému areálu würzburské Rezidence.

Zdejší historie je velmi stará. Již přibližně v letech 685 až 689 proběhla na tomto území misie tří iroskotských benediktinů, biskupa svatého Kiliána a jeho spolupracovníků svatých Kolonata a Totnana, ukončená jejich mučednickou smrtí. První písemná zmínka přímo o Würzburgu pak pochází z roku 704. Roku 741 či 742 se předpokládá založení würzburského biskupství v čele se svatým Burkardem. Město pak prožilo 13 století bohaté historie. A po bombardování na konci druhé světové války, kdy bylo zničeno 90 % jeho historického centra, je dnes opět krásně obnovené a stále lákavé pro turisty, poutníky.

Vedle dvou poutních míst, kam nyní společně putujeme, lze uvést například ještě tyto vybrané klenoty Würzburgu: Katedrálu svatého Kiliána, starý most přes Mohan, již zmíněnou Rezidenci, pevnost Marienberg, chrám Marienkapelle i řadu dalších pozoruhodných kostelů.

2. Käppele

Tento rokokový skvost nad městem, poutní chrám Navštívení Panny Marie, je asi nejznámějším poutním kostelem würzburské diecéze. Nahoře na Nikolausbergu, harmonicky zasazený do krajiny, působí jako jemný protějšek k mohutné pevnosti Marienbergu, ležící na vedlejším vrchu.

V roce 1640, za třicetileté války, našel syn rybáře na břehu Mohanu dřevěnou Pietu. Umístil ji do vinice na Nikolausbergu. Prožívaná utrpení války přiváděla sem, k Matce Bolestné, řadu lidi. Došlo zde přitom i k několika uzdravením, což se stalo podnětem k prvním poutím.

Roku 1653 tu byla postavena první malá dřevěná kaple. Ta byla v roce 1684 rozšířena a byla k ní postavena věž. Větší rozšíření nebylo zpočátku možné, protože kaple byla v dostřelu pevnosti Marienberg. A také kvůli nesouhlasu biskupa. V letech 1685 až 1693 bylo ale zaznamenáno sedm podivných nočních světelných jevů, což přineslo vzestup poutí i schválení rozšíření kaple. V letech 1748 až 1750 byl vedle kaple podle plánů slavného Balthasara Neumanna postaven dnešní kostel. Původní kaple byla pak v letech 1778 až 1781 integrována do nové budovy kostela. V letech 1750 až 1800 byl kostel i s kaplí vybaven ve stylu rokoka a raného klasicismu. V roce 1749 přišli na místo k zajištění péče o pouti a poutníky kapucíni a svůj klášter umístili do nově postaveného hospice. Venkovní přístupové schodiště s pěti terasami, stíněnými velkými platany, bylo postaveno v letech 1761 až 1769. A brzy k němu přibyla také křížová cesta.

Za bavorské sekularizace nebyl zdejší klášter kapucínů zrušen, na rozdíl od dalšího dole ve městě. Při bombardování v roce 1945 zůstala odlehlá Käpelle v podstatě ušetřena. Kostel sice zasáhlo několik fosforových zápalných bomb, ale požáry byly uhašeny a po čase byla opravena i díra ve střeše nad varhanami. A nebyl tehdy ani uposlechnut rozkaz SS zničit Käppele střelbou upravených protiletadlových děl. V letech 1973 až 1976 proběhla rozsáhlá rekonstrukce interiérů a v letech 1994 až 1997 exteriéru. Roku 2014 kapucíni z Käppele odešli a areál byl předán diecézi. Od té doby spolupracují na péči o pouti minorité.

Zdejší venkovní křížová cesta je největší svého druhu v Německu. Soubor kostela a křížové cesty, zasazený do viniční krajiny, je považován za významný pozdně barokní skvost. 

3. Neumünster

Kostel Neumünster uprostřed Würzburgu, v sousedství katedrály svatého Kiliána, je považován za srdce diecéze a misionářského díla ve Frankách. Dle tradice stojí na místě, kde kolem roku 689 zemřeli a byli pohřbeni svatí Kilián, Kolonat a Totnan, kteří v regionu několik let působili. Nad jejich hrobem byla prý pak postavena stáj. I přes jejich smrt se křesťanství ve Frankách prosadilo. Roku 742 pak „apoštol Němců“ svatý Bonifác založil diecézi Würzburg a jmenoval jejím prvním biskupem svatého Burkarda, jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků. Do té doby nedůstojně pohřbené (či zcela ztracené a nově objevené) ostatky tří mučedníků byly v roce 743 vyzvednuty, což se v té době rovnalo kanonizaci. Kilián se tak stal patronem mladé diecéze. Ostatky pak byly pohřbeny v kostele na Marienbergu, plnícím tehdy roli biskupského chrámu. Zázračné světelné úkazy však posléze Burkarda přiměly k tomu, aby je vrátil na místo mučednictví. Když byla kolem roku 788 dokončena a vysvěcena katedrála, byly pak ostatky franských apoštolů přeneseny do ní.

Na místě dnešního Neumünsteru dal už v 8. století postavit biskup blahoslavený Megingoz pamětní kostel, který měl uchovat vzpomínku na místo mučednické smrti. Kostel se posléze stal jádrem kolegiátního kláštera Neumünster, který kolem roku 1060 založil biskup svatý Adalbero. Pravděpodobně v 11. století sem byly z katedrály přeneseny ostatky tří misionářů a mučedníků a v Kiliánově kryptě zde spočívají dodnes (jejich lebky jsou uloženy v katedrále). A jsou zde také pohřbeni první dva würzburští biskupové Burkard a Megingoz. Zřejmě nejzásadnější změnou prošel Neumünster v 18. století. Roku 1711 byl stržen západní chór a byla postavena monumentální kupole i působivá západní fasáda, inspirovaná římskými barokními kostely a považovaná za jeden z nejlepších výtvorů německého baroka. Plánování a realizace byly svěřeny Josephu Greisingovi, interiér z velké části navrhli Dominikus a Johann Baptist Zimmermannovi.

Za sekularizace byl klášter roku 1803 zrušen a kostel využíván jako vojenský sklad. Kiliánova krypta však byla i dál cílem poutníků. V roce 1908 se stal Neumünster farním kostelem katedrální farnosti. Když byl Würzburg roku 1945 zničen, byl Neumünster zasažen méně než sousední katedrála, ale velké části zařízení i obrazů shořely. Až do znovuvysvěcení katedrály v roce 1967 sloužil chrám jako konkatedrála diecéze. Od té doby je opět farním kostelem katedrální farnosti. V letech 1983 až 1985 byla restaurována fasáda, v letech 2007 až 2009 přepracován interiér.

Neumünster byl vždy především centrem kiliánské úcty. Světec sehrál důležitou roli již v karolínském období: svatí Kilián a Bonifác byli jedinými světci na pravém břehu Rýna v kalendáři svátků Karla Velikého. Ve středověku byl patron diecéze považován za mocného ochránce a nezlomného obhájce, který byl vzýván nejen v každodenních starostech, ale i v bojích. Již tehdy lidé pravidelně jednou ročně přicházeli ve farních průvodech k památnému místu tří franských apoštolů. V roce 1127 prodloužil biskup tuto tradici na 8 dní. V 15. století byly poutě ještě podpořeny udělením odpustků papežem. S postavou Kiliána se od konce středověku ztotožňovali würzburští knížata – biskupové (tj. duchovní i světští vládcové daného území). Tento vývoj dosáhl vrcholu koncem 16. století se zdejší zásadní osobností knížetem – biskupem Juliem Echterem von Mespelbrunn, který se viděl jako druhý Kilián. V 18. století lidé spoléhali i na vodu z Kiliánova pramene v kryptě, považovanou za léčivou. K oltáři se tu dávaly nemocné děti a voda měla léčit horečky. Sekularizací a zánikem kláštera se na státního patrona, který již neměl pravomoci v původním smyslu, postupně zapomnělo. Relikvie byly uloženy v katedrále v krabicích s klenoty.

Znovu nalezeny byly až v roce 1849 a roku 1850 přeneseny. Od obnovení úcty se ale pozornost soustředila na misijní činnost tří mučedníků. Od té doby jsou považováni za významné hlasatele evangelia a mučedníky křesťanství ve Frankách. Od roku 1935 konají křesťané z jednotlivých děkanátů v různé dny v týdnu poutě do Würzburgu. Za druhé světové války byly relikvie odvezeny. Na začátku oktávy svátku svatého Kiliána jsou lebky neseny ve slavnostním průvodu městem a vystaveny k uctění. Během celého poutního týdne probíhají pontifikální bohoslužby pro děkanáty diecéze i pro jednotlivé skupiny (děti, mládež, dobrovolníci, nemocní, kněží a řeholníci, výročí sňatků, zaměstnanci, učitelé). V tu dobu se sem každý rok vydá na pouť kolem 17 tisíc lidí. I do Kiliánovy krypty jsou přitahovány tisíce poutníků. Zde si připomínají i další světce diecéze.

Kromě franských apoštolů byl v Neumünsteru uctíván také Muž bolesti (smutku). Dřevěná plastika zobrazuje ukřižovaného Krista, který sňal ruce z břevna a zkřížil je na hrudi jako v objetí. Zobrazení, které vzniklo kolem roku 1350, bylo zřejmě inspirováno mystickým zážitkem Bernarda z Clairvaux, kterého ukřižovaný objal při modlitbě před krucifixem. Ve Würzburgu však existuje i místní oblíbené vysvětlení gesta: Jedné noci se prý zloděj pokusil ukrást zlatou korunu ukřižovaného muže. Když zloděj zaútočil, postava uvolnila ruce z příčného trámu a viníka objala. Druhý den ho ze sevřeného objetí dokázal vysvobodit až kostelník. Motiv plastiky dal vzniknout i votivnímu kultu: zejména na konci 16. a začátku 17. století přinášela řada věřících votivní a peněžní dary. Byly slouženy i každodenní mše. Odpustky z let 1620 a 1642 pak poutě dále posilovaly. Kolem poloviny 17. století bylo dokonce založeno bratrstvo, jež se pak spojilo s křížovým bratrstvem jezuitů.

Podobný kult se na počátku 18. století rozvinul kolem pozdně gotické figury Madony. Trůnící Matka Boží s dítětem (z let 1470 až 1480) se stala centrem mariánské ústy v Neumünsteru. Obraz byl považován za milostný, lidé k němu putovali. Řada votivních předmětů a mnoho hořících svící svědčí také dnes o pokračující úctě ke zdejší milostné Panně Marii.

Po druhé světové válce zahájil biskup každodenní eucharistickou adoraci v křížové kryptě ve snaze vytvořit „duchovní centrum pro modlitbu“. Svěřil ji sestrám Spasitele. V roce 2009 ji pak biskup oživil, protože „je velmi důležité, aby dnes umožnil co největšímu počtu lidí prožívat každodenní eucharistickou adoraci“, a to v Neumünsteru v srdci města. I dnes v této aktivitě působí sestry Spasitele, spolu s dalšími řeholními komunitami a angažovanými laiky.

4. Heslovitě o některých světcích, spojených s Würzburgem

Svatý Adalbert z Würzburgu: * kol 1010 na hradě Lambach v Horním Rakousku, syn hraběte. Studia na würzburské katedrální škole, vstup do služeb krále, 1045 biskupem. Pokračoval ve stavbě katedrály, stavěl klášter Neumünster. Úspěchy v reformě církevního života (úzké kontakty s benediktinskými reformátory v Cluny, Gorze a Hirsau). Založil klášter benediktinů i v rodovém sídle Lambach. Po smrti krále intenzivní účast na císařských shromážděních i synodách, získal si jméno jako poradce a rozhodce. Ve sporu o investituru byl na straně papeže proti králi. 1085 po řadě protivenství prohlášen za sesazeného, odchod do exilu. Pokračoval v práci, věrný papeži, ve Švábsku spoluzaložil opatství Zwiefalten, aktivní ve svém klášteře Lambach. Tam 1090 zemřel a pohřben. V Horním Rakousku brzy uctíván jako svatý. 1883 úctu potvrdil i papež. V Neumünsteru ve Würzburgu skleněná schránka s jeho relikvií je zde i novorománský Adalberokirche.

Svatý Aquilin (Akvilín): * kol 970 ve Würzburgu, šlechtic. Prý zbožný chlapec, proto studia v Kolíně nad Rýnem. Tam přijat do katedrální kapituly a zvolen proboštem. Oblíben u lidu i spolubratrů. 999 zvolen nástupcem arcibiskupa, odmítl a odjel do Paříže, již zázračně osvobodil od moru. Jako pomocník biskupa tam po jeho smrti vybrán za nástupce. Prchl do Itálie. Ctil svatého Ambrože a tak žil v Miláně s kanovníky baziliky. V době politických a náboženských konfliktů 1018 cestou do baziliky zabit nepřáteli bludaři. Rozmach úcty v 14. století, kdy na jeho přímluvu uzdraveno mnoho nemocných morem. Ostatky vyzdviženy 1647 a pohřbeny v bazilice (nápis „Nepoškozené tělo kněze a mučedníka Akvilina“). Při zkoumání 1769 tělo neporušené, řez na pravém boku. V Miláně nález těla připomíná každý rok procesí. Patron nosičů zavazadel, proti těžko diagnostikovatelným nemocem, někdy i proti moru. V jeho domovině až 1665 vyhlášen den památky a relikvie získány 1705. Hlavní místo uctívání ve Würzburgu jeho oltář v kostele svatého Petra a Pavla.

Svatý Bruno z Würzburgu (z Korutan): * kol 1005, syn korutanského vévody, příbuzný i s císařskou rodinou. Vzdělaný. Příprava na kněžství zřejmě na biskupství Salcburk. Dvorní kaplan u císařského dvora. 1027 jmenován kancléřem pro Itálii. I dík příkladné práci kancléře jmenován 1034 biskupem ve Würzburgu. Při celém biskupském působení oddán též politice, udržoval úzké vztahy s císaři. Považován za poradce a mírotvůrce, silně zapojen do mírového úsilí své doby. Patřil mezi nejvýznamnější muže církve a duchovní vůdce doby. Jeho komentář k žalmům ve středověku velmi ceněn. Záleželo mu na vzdělání a morálce kléru, podporoval školský systém a katedrální školu. Horlivý stavitel kostelů (i plán a stavba würzburské katedrály v dnešní podobě). Když 1045 provázel císaře při tažení do Uher, neštěstí při setkání na dřevěné terase zámku u Ybbsu. Ta se prolomila a on na následky zemřel. Pohřben v kryptě würzburské katedrály a brzy uctíván jako svatý. Od 1200 zprávy o zázračných uzdraveních. Snahy o kanonizaci 1237 neúspěšné. 1257 ostatky přeneseny – formální kanonizace. S obnovou uložení ostatků 1699 se úcta dále zvýšila. Po zničení 1945 hrob od 1967 opět v kryptě katedrály. Označován jako „duchovní politik“ či „křesťanský státník“.

Svatý Burkard z Würzburgu: * kol 700. Anglosaský benediktin. Již mladý přišel po 732 na pomoc christianizaci Německa. Před 737 byl asi v Lombardii. 737 cestoval do Říma a setkal se tam se svatými Bonifácem a Lulou. Bonifác jej asi vysvětil na kněze. Když pak Bonifác pořádal biskupství v středním Německu, instaloval jej nejpozději 741 na prvního biskupa Würzburgu. Je chválena jeho pokora, pastýřská péče, neokázalost a jednoduchost. 748 byl Bonifácovým vyslancem v Římě. Přenesl do Würzburgu ostatky svatého Kiliána a druhů. 750 nesl s Fulradem ze Saint Denis papeži slavnou Pipinovu otázku (týkající se převzetí moci Karolingy). 754 rezignoval a odešel se 6 mnichy na místo, kde chtěl snad postavit klášter, a žil tu v jeskyni (možná jen legenda). Zde brzy zemřel. Na hrobě zázraky. Nakonec pohřben v kostele kláštera, pojmenovaného po něm. Patron proti onemocnění kloubů, revmatismu, ledvin, kamenům, bolestí zad.

Blahoslavený Megingoz (Meingold): * 710 ve Frankách, asi v bohaté rodině. Mnich v klášteře Fritzlar, kde navázal kontakt se svatým Bonifácem. 742 opat klášterní buňky v dnešním Neustadtu am Main. Pipin mladší jej po Burkardově abdikaci 754 jmenoval nástupcem a Bonifác vysvětil na biskupa. Stejně jako předchůdce se účastnil záležitostí Franské říše a často účastníkem sněmů a synod. 755 vysvětil kryptu Neumünsteru. Přikládal velký význam praktické pastoraci. 769 rezignoval a 772 založil v Neustadtu am Main nový klášter benediktinů, poté centrum křesťanského vzdělání a zbožného života celých Frank. Od 781 zde opatem. Zemřel a pohřben tam 783. Ostatky 811 převezeny do Kiliánovy krypty pod Neumünsterem. Veršovaný nápis na desce nejstarší dochovaný monumentální nápis ve Frankách po římských dobách. „Zde tráva pokrývá tělo slavného preláta. Prach se vrací v prach, duch míří ke hvězdám. Megingoz byl druhý v pozici vůdce a v posvátném úřadě pracoval ochotně a rád. Vždyť ho přivedl a do posvátného postavení dosadil sám Bonifác. V tomto světě žil čistě jako prorok, bez pochybení. Protože se raduje s Kristem, sklízí radostně odměnu. Biskup Megingoz zemřel 6. den před říjnovými kalendami.“

Svatý Kilián (a druhové): Patron Frank a diecéze Würzburg. * v 7. století v Mullaghu, v irsko-skotské rodině. V anglosaském (irském) klášteře výchova a vzdělání. Jako řeholník přijal kněžství. Za hlásáním evangelia pohanům s ním šlo 11 druhů. 9 zůstalo v tehdejší Austrasii. Ostatní šli tam, kde měla být ještě hlubší náboženská nevědomost. K hradu v dnešním Würzburgu, kde vládl durynský vévoda, dorazili 686. Pro svolení k misii odešel Kilián do Říma. Od papeže ho získal a byl jím vysvěcen na biskupa. Ve Würzburgu a okolí začal horlivě působit. Vévoda přijal křesťanství a následovala i další šlechta. Kilián důsledně vytýkal pohanské obyčeje. Žena, s níž dosud vévoda žil (manželka jeho zemřelého bratra), jej pak i s druhy Kolonatem a Totnanem dala ze msty zavraždit, snad 689, a jejich těla pohřbít v oblasti dnešního kostela Neumünster. Přenesení jeho ostatků do katedrály 788 se zúčastnil i Karel Veliký. Ve středověku zažil hrob franských apoštolů velký příliv poutníků. Poté, co úcta v průběhu 16. století pozvolna ustávala, rozkvět opět v 19. století.

Blahoslavený Joseph Georg Simon Häfner: * 1900 ve Würzburgu, skromné prostředí (otec městský dělník). Po maturitě 1918 povolán do armády. Pak studia teologie. Brzy do třetího řádu bosých karmelitánů. 1924 vysvěcen na kněze a na několika místech jako kaplan. 1934 farář v Oberschwarzachu. Odmítal zdravit hitlerovským pozdravem, což se nacistům nelíbilo a od 1938 měl zákaz vyučovat náboženství ve škole. Připravovat k přijímání a biřmování musel tedy tajně. Kvůli kritickým výrokům v kázáních (údajně hovořil o hnědých broucích) několikrát udán gestapu a předvolán k výslechu. 1941 ho vážně nemocný člen NSDAP požádal o přinesení svátostí. Vyhověl, ale nechal ho podepsat prohlášení, že jeho druhé civilní manželství je před Bohem a svědomím neplatné. Když pak v neděli přečetl toto krátké prohlášení v kostele, aby mohl muže pohřbít, byl jiným členem strany udán a nakonec zatčen gestapem. Nejprve ve věznici gestapa ve Würzburgu a posléze v koncentračním táboře Dachau. Zde 1942 na následky špatného zacházení a podvýživy zemřel. Pohřben v kněžském hrobě ve Würzburgu. 2011 v katedrále ve Würzburgu blahořečen.

5. Na závěr

Ty vinice

nad Mohanem

vždy přinášely

skvělé plody.

 

Staroslavné

město Würzburg

v nich rozlévá se

do přírody.

 

Až tam někam

kde Käppele,

shlíží do údolí,

 

či naproti

Marienberg,

podoben akropoli.

 

 

Hlt ochutnej

Silvaneru

při korzování

kolem vody.

 

Na perly, co

vidíš tady

bys mohl přitom

skládat ódy.

 

Alte Brücke,

katedrálu

(stále v permanenci),

 

další chrámy,

samozřejmě

i skvělou Rezidenci.

 

S myšlenkou na dávné

poutníky z ostrovů.

Pán je sem přivedl

k novému domovu,

 

k zemi, kde jako hosti

nakonec složí kosti

na cestě ke svatosti,

na cestě drsné dosti.

Pavel Osoha