Podzimní duchovní obnova s P. Janem Linhartem v janskolázeňském Marianu
V první listopadové dekádě (od 6. do 9. 11.) se v exercičním domě Marianum v Janských Lázních uskutečnila duchovní obnova seniorů pod vedením P. Mgr. Jana Linharta. Zúčastnila se jí necelá třicítka "dříve narozených", mezi nimiž bylo jen šest mužů. Účastníci - až na pár výjimek - pocházeli většinou z Královéhradecké diecéze. Akci zorganizovalo hradecké Diecézní centrum pro seniory.
Denní program byl intenzivní, dost náročný, ale velmi dobře organizovaný: denně jsme absolvovali tři duchovní promluvy (dvě dopoledne, třetí po odpoledním volnu); denně (ještě před snídaní) byla v kapli mše svatá, dvakrát denně byly nešpory (ranní i večerní chvály); na závěr dne byla příležitost k adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí. Před večeří bývaly ještě konference (besedy) k tématům jednotlivých promluv. Alternativně byla buď křížová cesta či společná modlitba růžence. Nechybělo však ani dvouhodinové odpolední volno s možností vycházek do okolní malebné přírody, anebo třeba pro návštěvu kavárny či cukrárny na kolonádě. Půlhodinové odpočinkové přestávky byly zařazeny mezi jednotlivými body denního programu. V průběhu necelých čtyř dní pronesl otec Jan Linhart celkem osm velmi zajímavých, fundovaných tematických promluv. Jedním ze stěžejních témat bylo na příklad Ježíšovo "Nebojte se!" Zajímavý tématem byl cyklus tří přednášek na téma "Ženy v Bibli". Jako první z nich si vybral pohanskou kananejskou ženu, která neúnavně a neodbytně, zato však s velkou pokorou a důvěrou žádala Krista o uzdravení své dcery trápené zlým duchem; jiným - méně následování hodným příkladem - byla matka synů Zebedeových - symbol starostlivosti o své syny Jakuba a Jana, požadující pro ně co nejvýhodnější postavení v Božím království - třeba i na úkor ostatních učedníků Páně - a jako třetí, nejvýznamnější osobu Pannu Marii - Matku Kristovu, která nepožadovala žádné výhody pro sebe ani pro svou rodinu, ale ve své absolutní důvěře a podřízenosti Bohu byla a zůstávala po celý život pokornou a poslušnou služebnicí Páně. Jako představitele "Mužů v Bibli" si otec Linhart vybral starozákonní případ z biblické knihy Genesis - o praotci Jakubovi (synu patriarchy Izáka), který lstí a podvodem a s podporou své matky připravil vlastního bratra Ezaua o významné a rozhodující otcovské požehnání. Musel pak utéci a čtrnáct let žít v exilu - na příklad v Béthelu u svého strýce Lábama. Poněvadž však přesto vždy zůstal věrný Bohu a svého činu hluboce litoval a se svým bratrem se nakonec usmířil, získal i Boží odpuštění a požehnání, aby se mohl stát "Israelem" - bojovníkem Božím - a v pořadí po Abrahámovi a Izákovi třetím patriarchou -praotcem Národa vyvoleného.
Úvodem ke svým promluvám P. Linhart občas přečetl nějaký vhodný a vtipný text pro navození zájmu a pozornosti (na příklad z publikace Františkáni z Bronxu, Francis - obrácený skinhead z Ilfordu, Létající talíř, Žebrák biskupské milosti a další).
Byly to pro nás radostné - a jistě i požehnané a milostí naplněné - dny; jenom to počasí nám jakoby příliš nepřálo: dost se ochladilo a občas i poprchávalo, takže nebylo nic moc příjemného vydat se ve volném čase někam ven do podkrkonošské přírody; bylo naopak příjemnější si doma něco přečíst, pobesedovat s ostatními či si třeba jen trošku "zchrupnout".
Potěšilo nás, že v Marianu mají mimořádně dobrého kuchaře, který nejen že výborně vaří, ale je velmi vstřícný a sympaticky vtipný.
Nadešlo čtvrteční ráno - den odjezdu. Všichni si rychle sbalili svá zavazadla, protože už do desáté hodiny bylo nutno uvolnit pokoje. Prožili jsme poslední společné nešpory (ranní chvály) a mši svatou v kapli, následovala poslední snídaně typu "švédský stůl", závěrečná promluva a rozloučení. Lidé si ještě honem předávali telefonické či e-mailové kontakty, a pak již porůznu odcházeli ke kolonádě na autobusovou zastávku; někdo to měl domů poměrně blízko, jiní podstatně dál - do Hradce, Trutnova, Jičína, do Chotěboře, do Kameniček, do Ústí nad Labem, do Prahy - ale všichni doufají, že se spolu snad nevidíme naposledy...
Karel Voplakal
Foto: archiv Marie Šmídové
