Od sebezdokonalování nemáme nikdy padla
1 Král 19,16-21
Lk 9,51-62
13. neděle v mezidobí
Každého posluchače dnešních biblických textů, podle jeho přirozenosti a momentální duchovní situace, zaujme nejspíš něco jiného. A na duchovní podněty je opravdu dnešní biblická nabídka velmi bohatá. Dovolil bych si spolu s vámi sledovat společný motiv, který prolíná všemi třemi biblickými texty. A tím je OSOBNÍ POVOLÁNÍ a nepřímo také téma vnitřní svobody. A nejen to. Také závažnost a neodvolatelnost onoho „Pojď za mnou!“, která se od Starého zákona směrem k zákonu Novému jaksi stupňuje.
Nejprve se nám nabízí obraz povolání z 1. knihy Královské. V něm vystupuje největší z proroků, Eliáš, který se vrací z hory Chorebu (nebo, chcete-li, Sinaje), kde dostal od Boha příkaz pomazat nové krále a také svého prorockého nástupce, Elizea.
Eliáš jej najde, a aniž by mu co vysvětloval, přehodí přes něj svůj plášť – který je takovým vnějším znamením prorockého úřadu – a tím jej vlastně pověří k poslání být prorokem pro izraelský národ. A Elizeus? Právě orá – má tedy neodkladnou a důležitou práci; - má 12 spřežení býků – a to už je nějaké bohatství! (Nadto, číslo 12 je v židovské symbolice velmi významné. Přinejmenším - 12 bylo izraelských kmenů, a ty má v budoucnu řídit a vést tento nový prorok.) Elizeus – a to je podstatné, všeho nechá: práci, majetek, a rozběhne se za Eliášem. Má jen jednu prosbu: Moci se naposled rozloučit s rodiči, protože dobře ví, že prorocká služba bude náročná a odvede jej daleko a navždy z domova. Eliáš mu v rozloučení nebrání, ale jasně ho vyzývá k následování. To je ono lakonické: „Jdi a vrať se!“ Elizeus se tedy rozloučí s rodiči a když se vrátí k Eliášovi na pole, udělá, z vnějšího hlediska až nepochopitelný, krok: „Vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu.“ Elizeus nemyslí na zadní vrátka – celou rodinnou živnost, všechny býky a tím veškerý majetek, vezme, zabije, uvaří, rozdá – a zcela svobodný, nespoutaný žádným majetkem, žádným vlastnictvím čehokoli: „vstane, jde za Eliášem a slouží mu“.
Písmo sv. nám zde zanechalo krásné svědectví – nejenom o oddanosti a víře Elizea, ale o Božím povolání vůbec. Ten, kdo je povolán, kdo je poslán následovat Boha, ten se musí zříci všeho! – rodiny, majetku, své práce. Boha lze následovat jen se zcela svobodným, ničím nespoutaným a oddaným srdcem. To ostatně vědí všichni, kteří, stejně jako Elizeus, zaslechli ono Kristovo: „Pojď za mnou!“ Následovat Krista, sloužit Bohu a lidem, lze pouze tehdy, naplníme-li slova Kristova: „Žádný, kdo se pro mne a pro mé jméno = pro následování mne ve službě – nezřekne všeho – matky, otce, majetku, ano i sám sebe, nemůže být mým služebníkem!“
Oproti povolání Elizea a anonymního člověka v evangeliu můžeme přece jenom vidět jeden, a dlužno říci, že pro nás snad i nepochopitelný, rozdíl. Zatímco na Elizeovu prosbu ještě naposledy se rozloučit se svou rodinou Eliáš svolí, Ježíš toho, koho vybídne: „POJĎ ZA MNOU!“, už ani nedovolí vrátit se ke svým rodičům. Tomu, který je chce pochovat, namítá, že „mrtví mají pochovávat své mrtvé“; tomu, který se chce s nimi rozloučit, říká výstražná slova o tom, že „není možné otáčet se a vracet se“ z cesty Božího povolání. Proč je Ježíš PŘÍSNĚJŠÍ než Eliáš? Jaký je mezi povolanými a povoláním rozdíl, kromě tisícovky let, která je od sebe navzájem dělí? Domnívám se, že rozdíl je v tom, KDO povolává!
Eliáš povolává Elizea jaksi zástupně. Je prostředníkem Božího povolání a k loučení Elizea s rodiči má neosobní vztah. Co mu přikázal Hospodin, to udělal, a o tom, zda a jak se loučit, nebylo Hospodinem nic řečeno.
V evangeliu je tím, kdo povolává sám Kristus, Boží Syn. Není prostředníkem, je tím, kdo sám a za sebe dává onu zásadní výzvu: „POJĎ ZA MNOU!“. Tato výzva je naprosto neoddiskutovatelná a osobní. Jít za Ježíšem znamená všeho se vzdát, jít s pohledem upřeným dopředu, na něho a neohlížet se zpět. Nezvažovat pro a proti, a nechat za sebou vše, co povolaného dosud svazovalo, ať je to rodina, majetek, postavení, cokoli. „Žádný, kdo položil ruku na pluh, a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Na cestu za Ježíšem si také netřeba brát nic sebou, na jiném místě evangelia čteme: „ani měšec, ani mošnu, ani hůl“. Jít za Ježíšem znamená mít prázdné a nesvázané ruce a otevřené srdce. Cokoli bychom si na cestu chtěli vzít s sebou, bylo by nám přítěží. A jistoty, zaopatření, pojištění, perspektivy? „Lišky mají svá doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil“.
Je jen jedna CESTA NÁSLEDOVÁNÍ a tou je Kristus. Ten, který sám o sobě říká: „Já jsem CESTA, PRAVDA A ŽIVOT“. A je jen jeden ZPŮSOB NÁSLEDOVÁNÍ: „kdo chce jít za mnou, ber na sebe každodenně svůj kříž“, a je jen jediný CÍL NÁSLEDOVÁNÍ: NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ.
Potíž a náročnost požadavku k NÁSLEDOVÁNÍ spočívá ovšem v tom, že se cíle mnohdy dosahuje až po absolvování výstupu na Golgotu. Taková jsou pravidla NÁSLEDOVÁNÍ Krista, takové jsou podmínky Kristova POVOLÁNÍ. (Neznamená to ovšem, že bychom šli bez posily a pomoci; ačkoli ho zjevně nebudeme vnímat, natož vidět, bude Ježíš, řekneme-li mu své jednoznačné ano, stále s námi. Bude nás provázet, někdy popostrkovat, jindy brzdit. Ale nikdy nás nenechá napospas Zlému, a to i přesto, že mnohdy dopustí, abychom spadli hodně hluboko a ještě hlouběji si museli sáhnout do svých rezerv víry, naděje a lásky.)
Moji milovaní. Zdají se vám podmínky Kristova povolání nevýhodné? Pak vězte, že následovat Krista není věc výběru podle inzerátu. Zde se nenabízí taková a taková platová třída, ani pracovní doba a dovolená se v Kristově povolání nevymezuje. Od Krista, od víry a lásky, nemáme nikdy pohov; od sebezdokonalování nemáme nikdy padla. Jít za Kristem znamená dát se cele do služby a neohlížet se po druhých.
Nemyslete si však, že jít za Kristem znamená vzdát se jakékoli odměny. Právě naopak. Odměna je „naměřena mírou vrchovatou a natřesenou“; odměnou je naplněný život zde na zemi a jednou život věčný. A není, nemůže být, větší odměny a vznešenějšího cíle.
Jiří Vojtěch Černý
