18.07.2016, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

O pohostinnosti

O pohostinnosti

Gn 18,20-32

Lk 10,38-42

16. neděle v mezidobí

Na první poslech mají jak prvé čtení, tak i evangelium, společné téma. A tím je, řekněme: POHOSTINNOST.

Přijmout hosta a postarat se o jeho potřeby, patří do základního kodexu židovství, přesto však je rozdíl, to sami uznáte, mezi pohostinností jaksi z povinnosti a pohostinností, jejíž motivací je úcta k hostu, radost ze setkání a láska k bližnímu vůbec.

Hosté v obou čteních, nejsou jen tak ledajací. Nejprve sz. Abrahám vítá neznámého pocestného – který je tu vykreslen v podobě tří mužů a později už jen v jednotném čísle, a který je ve skutečnosti samým Božím poslem. (Známá Rublevova ikona zobrazuje tohoto tajemného návštěvníka jako obraz Boha v Nejsvětější Trojici a tak ji můžeme i my chápat, podobně jak to, podle textu, vnímal i Abrahám, když prokazoval nejvyšší úctu svému hostu. Vítal jej jako ztělesněného Božího posla.) A posléze, v evangeliu, je to sám Ježíš, který zavítá pod pohostinnou střechu svého přítele Lazara a jeho sester Marty a Marie.

Zadívejme se nejprve na Abrahamovu velkorysou pohostinnost, obsahuje totiž mnoho symbolického i poučného:

Abrahám je pohotový: „Sotva je spatřil, běžel jim naproti…“ – kmet v jeho věku a postavení, aby běžel vstříc hostům? A k tomu jim prokazoval tolik úcty: „poklonil se až k zemi…“ Abrahám je bohatým a váženým mužem, hosté přichází k němu, úctu by si tedy zasloužil především on, hostitel. Přesto je to Abrahám, kdo je nanejvýš pozorný; v zemi, kde má voda hodnotu zlata, jim nabízí vodu k umytí nohou (to bylo neodmyslitelné gesto přivítání hostů a prokázání úcty); pak je posadí pod strom, (další mimořádná pozornost, nabídnout ochranu stromu před žárem na poušti, kde je stín velkou vzácností). Vytrvale je zve dál, zůstaňte, jestli jsem nalezl ve vašich očích přízeň, proč byste jinak šli kolem… a pak spěchá za svou ženou Sárou s přáním, aby honem upekla placky z té nejjemnější mouky, dokonce nechá připravit krmné tele – taková pohostinnost dalece převyšuje míru pozornosti a vstřícnosti, která se obvykle hostům projevovala. A nakonec: nenechá své služebníky, aby se ujali péče o hosty, ale sám je obsluhuje. Text dává tušit, že Abrahám věděl s kým má tu čest, a skutečně, po dotazu: „kde je tvá žena Sára?“ přichází obdivuhodný příslib: „tvá žena Sára bude mít napřesrok syna“. (Kdybychom mohli v četbě úryvku pokračovat, dozvěděli bychom se o tom, že tito záhadní návštěvníci byli skutečně Božími posly, že Sára nebrala jejich příslib vážně a smála se této předpovědi, vždyť už to byla stařena pokročilého věku). Abrahám, na rozdíl od své ženy, je stejně otevřený a připravený přijmout jejich poselství, jako přijal je samé. Nenadarmo je nazýván mužem víry – jeho víra v Hospodina byla bezbřehá a neotřesitelná. Již dříve uvěřil Božímu příslibu, že „jeho potomstva bude jako hvězd na nebi, jako písku na břehu moře“ a nyní, se stejnou důvěrou přijímá příslib otcovství od těchto Božích poslů (jak je správně vyhodnotil).

Ženským protějškem je v evangeliu sestra Lazarova, Marie. I ji lze právem nazvat ženou víry. Ta sice nechá veškerou tíhu hostitelské péče na své sestře Martě, ale zato sedí u Kristových nohou a doslova mu visí na rtech; jako dobrá žačka nasává jeho slova, která se jí stávají pokrmem – jak to i Ježíš o svých slovech předpověděl. Zato Marta, ta má plno starostí. Je neméně pozorná, snaží se pro vzácného hosta, Ježíše, který byl jakýmsi rodinným přítelem, připravit vše, co je zapotřebí. Ale její horlivost a pohostinnost postrádá právě onen prvek důvěry, otevřenosti pro Boží slovo, jako měl Abrahám a jako měla i její sestra. Ježíš Martinu, navenek oprávněnou výtku na adresu své sestry napraví, laskavě Martu pochválí za její péči, ale jemně, aniž by ji zranil, upozorní na to, že je nejprve a především třeba naslouchat Božímu slovu, přijímat jej a učinit z něj slovo vlastního života - a teprve v druhé řadě se starat i o potřeby hmotné.

Obě tato čtení jsou sice o pohostinnosti, to je na prvý poslech nesporné, ale jejich poselství je hlubší – nejde o přivítání, ale o naslouchání; poslové přichází, aby sdělili Abrahámovi Boží poselství; Ježíš, který je sám Slovem Božím, přichází do Betánie, aby hlásal evangelium, což je radostná zvěst o životě s Bohem v duchu a v pravdě. Pohostinnost sama je rámcem, jakousi formou a nástrojem k přijetí toho nejpodstatnějšího, tj. Božího slova, slova života. A i když je péče, pozornost a pohostinnost Abrahámova i Martinina velkorysá, oni nedávají z mála a z posledního, jako jiní v Písmu. (Namátkou Gedeon, vdova ze Sarepty či chudá vdova z evangelia). Dávají však nezištně a štědře. Bůh však odplácí ještě štědřeji: Abrahámovi odplatí tolik vytouženým synem, Martě dá nádhernou lekci o podstatném. Oba, Abrahám – který uvěří i zdánlivě nemožnému, stejně jako Marta, která později prokáže svou pevnou víru při smrti Lazara, nechají přijaté Boží slovo ve svém srdci dozrát a ono zúrodní jejich duši, takže vydá bohatou žeň víry a odevzdanosti do Boží vůle. 

Na závěr ještě jednu myšlenku: pohostinností nejen dáváme, ale i přijímáme. Každý host nás může obohatit, nejen svou přítomností, ale i vzájemným rozhovorem, svědectvím svého života. Navíc, jako křesťané máme v každém, s kým se v životě setkáme, vidět samého Krista, který slibuje oněm milosrdným a pohostinným, pozorným a naslouchajícím, Boží království když říká: „byl jsem hladový a dali jste mi najíst, žíznivý a napojili jste mne, na cestách, nemocný a ujali jste se mne…“ Každý bližní, který nás v dobrém úmyslu navštíví, je pro nás bratrem a sestrou v Kristu, a my bychom je, jako takové, měli s láskou a úctou přijímat. A také, a zvláště, jim naslouchat. Jsme zahlceni množstvím slov, zcela nepodstatných informací, ale nemáme se komu svěřit, s kým se sdílet. Pravda, nemáme sice kolem sebe (zpravidla) hladové a tělesně strádající, ale kolem nás je spousta těch, kteří hladoví po dobrém slovu a povzbuzení; žízní po naší pozornosti a účasti; kdo jsou choří nedostatkem komunikace a možnosti se sdílet. To jsou ti potřební dnešní doby a my bychom neměli šetřit skutky toho milosrdenství, kterého je dnes tolik zapotřebí.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru