07.01.2016, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Novoroční předsevzetí

Novoroční předsevzetí

Už jsem za posledních šedesát let svého života zkusil leccos. Vodu z Mrtvého moře, chapadla chobotnice, kopat dvacetimetrovou studnu ve skále. Ale okusit blaho sborového zpěvu mi nebylo nikdy dopřáno. Asi sbormistři věděli proč a mysleli přitom i na blaho posluchačů. Ovšem toto moje panenské nepolíbení zpěvem trvalo jen do letošních Vánoc. Kdysi dětský dívčí sboreček v kostele vyrostl ve zralé dívčiny a mladé ženy, čehož neváhali zneužít mladí mužové a vyplenili chrámový sbor tak, že už se nedal resuscitovat. Trpělivý pan farář volal po důstojném nástupci sboru, zrušil přijímací zkoušky a slíbil odpustky tomu, kdo se stane členem. A tak se přihodilo, že jsem byl zařazen mezi barytony s právem alternovat basy a kdyby došlo k nejhoršímu, mručet jak nejlíp dovedu. Pro jistotu jsem si ještě stoupl mezi dva zkušené zpěváky mužské sekce, abych se jich zuby nehty držel jak řetězů při výstupu na Rysy a nesklouzl do chmurného Es moll, když ostatní zpívají jásavé C dur. V konečném důsledku to nebylo až tak špatné. Možná falešné tóny odfiltrovaly kůry andělské nebo svatí na stropě v lunetách nebo klenba chrámové lodi. Kdoví. Ale byli jsme pochváleni za důstojnou oslavu svátků. Moje sebevědomí tím značně vzrostlo a já bych se teď už nebál vstoupit i do Kühnova dětského sboru nebo Bambini di Praga, být o pár desetiletí mladší. Nu což? Čas už sice vrátit nejde, ale byť nejsem hrdinný tenor v La Scale, i titul člena chrámového sboru při kostele svatého Václava, zpívající ne sice první hlas, ale pořád ještě krásný dvanáctý baryton, je důvodem, být na své hlasivky pyšný. A pravidelně o ně pečovat, nejlépe nějakým tím syrovým vejcem. Takže jsem si dal novoroční předsevzetí. Budu teď mnohem častěji jíst tatarák, kam se dává syrové vejce. Samozřejmě, že kvůli hlasu.

Luboš Nágl

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru