Kristus vstal z mrtvých!

Sk 10,34-43

Kol 3,1-4

Jan 201-9

Hod Boží Velikonoční

KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH! - to je hlavní motiv dnešního dne, dnešní mše sv., a vůbec celé velikonoční doby, která je před námi. Kristus vstal z mrtvých!

O tom, co se všechno událo onoho nedělního rána, jsme právě slyšeli z evangelia sv. Jana. Jan je očitým svědkem, je tím, který se v evangeliu nazývá „druhým učedníkem, kterého Ježíš miloval“. A také „tím, který VIDĚL a UVĚŘIL.“

Prvním, kdo VIDĚL, byla však Marie Magdalská. Ta, o níž Písmo mluví jako o té, která sice byla velikou hříšnicí – snad prostitutkou, ale která tolik milovala Pána Ježíše. Stála do posledka pod křížem, byla tou poslední, která jej umírajícího viděla, a je tou první, která jej spatřila po jeho vzkříšení. Hned, jak je to jenom možné, spěchá k hrobu; nemůže se smířit s tím, že její milovaný Pán zemřel. Nehledí na předsudky, nedbá na riziko: slyšeli jsme že: „prvního dne v týdnu, časně ráno, ještě za tmy“ přišla k hrobu.

7. dubna (což je nejpravděpodobnější datum Kristova ukřižování) svítá už po páté hodině, takže si opravdu „přispíšila“. Kámen od hrobu je odvalen a hrob je prázdný …! (Znamená to, že musela do hrobu, když ne vejít, tedy alespoň nahlédnout, jak by jinak věděla, že v něm tělo Pána Ježíše neleží.) Vidí prázdný hrob a nenapadá ji jiné vysvětlení, než že tělo Pána musel někdo odnést. To nelze jen tak přejít! Běží, kam jinam, než za Kristovými učedníky. Ti mu byli nejblíže – i když, opravdu byli? V Getsemanech spali a pod křížem byl jenom Jan - jak Ježíš předpovídal: „budou bít pastýře a stádo se rozprchne.“ Zmatení, vystrašení, dezorientovaní. A do toho ještě přichází Marie z Magdaly se zprávou o prázdném hrobě. Petr s Janem se rozběhnou k hrobu.

Není divu, že Jan je u hrobu první – jednak je mladší, a hlavně, on Pána miluje, láska dává sílu, dává křídla. (Nikoli Redbull.) A přece. Jan respektuje Petrovu autoritu, počká na něho, dá mu přednost. A tak je to Petr, kdo vchází do hrobu první. Vidí plátna, složenou roušku, a nic nechápe. Po něm vstoupí Jan. I on vidí pruhy plátna a roušku, ale on uvěří. Nepotřebuje důkazy, nepotřebuje racionální vysvětlení. Tolikrát Ježíš mluvil o svém vzkříšení – a Jan byl dobrým a milujícím posluchačem. A protože miloval, stačilo aby viděl - a uvěřil. Také Maří Magdaléna Ježíše milovala – ale k tomu, aby uvěřila, musela vidět Mistra a slyšet jeho hlas. Ostatně, i Petr Ježíše miloval, ale jeho láska byla povrchní, on potřeboval přemoci svoji nedůvěru, svoje pochybnosti, svůj strach. Mnohokrát uvidí Ježíše po vzkříšení, ale bude potřebovat plamen Božího, Svatého Ducha, aby konečně a bezvýhradně uvěřil. To bude až po Letnicích, ale potom, to už bude jiný Petr. Ten, kterého jsme slyšeli kázat ve Skutcích apoštolských v prvém čtení: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejprve v Galileji a potom po celém Judsku.“ Vy víte - právem se odvolává na zkušenost posluchačů, vždyť i oni byli svědky jeho zázraků. Ale apoštolové byli více než svědky zázraků, byli svědky i jeho smrti a jeho vzkříšení. Petr se po Letnicích stává prvním apoštolem vzkříšeného, vždyť on a ostatní apoštolové „s ním po Vzkříšení jedli a pili“ (tím vyvrací, že by Ježíš byl nějaký duch). „A se vší rozhodností – (kde se vzala v dosud nerozhodném Petrovi?) dosvědčujeme, že On, Ježíš, je Bohem ustanovený Soudce nad živými i mrtvými.“ On jediný má právo soudit – nejen živé tady a teď, ale i zemřelé – svou smrtí a vzkříšením zrušil bariéry mezi životem a smrtí, mezi nebem a zemí, mezi člověkem a Bohem.

A na to se, pro změnu, odvolává sv. Pavel v druhém čtení z listu Kolosanům. „Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Jste přece už mrtví (mrtví hříchu, nikoli biologicky) a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.“ Tato slova může napsat sv. Pavel, ten, který „na svém těle nese důkaz, že patří Bohu“ (jak by ne, po tolika ranách, bičování, věznění pro Krista), ten, který říká: „Pro mě život je Kristus a smrt je zisk.“

Moc Kristova vzkříšení láme pouta smrti a hříchu; skrze křest jsme byli vykoupení z otroctví hříchu a očištěni Kristovou krví. Ve křtu jsme dostali nový život – opět sv. Pavel: „Už nežiji já, ale ve mně žije Kristus.“ Jsme křesťané. Jsme Kristovi.

Při včerejší vigilii vzkříšení, v té nejslavnější ze všech mší, jsme obnovili – očistili, oprášili, aktualizovali, (chcete-li, restartovali) svůj křestní slib. Zřekli jsme se hříchu, ducha zla a vyznali víru v Boha, v Ježíše Krista, v Ducha sv. i svatou církev, svaté i věčný život. Liturgie Veliké noci nás opět „postavila na nohy“; upevnila naši víru, naději i lásku. Otevřela hrob našeho nitra, ve kterém možná už také zapáchala: naše sebeláska, sobectví, pýcha, samolibost. Nabubřelost, zlomyslnost. Hrob našeho nitra, který byl tak plný nás a ve kterém chyběl Kristus. Velikonoční ráno je časem otvírání hrobů. První byl ten Kristův. Otevřme i my ty své hroby, v nichž jsme se zabydleli, zapouzdřili před druhými. Odvalme ty kameny, které nás uzavírají před láskou k Bohu a k ostatním lidem. Vyvětrejme ten mrtvolný zápach našich hříchů, sobectví, nelásky; a nechme proudit svěží vzduch Ducha sv. a Světlo Kristovo ať prozáří naše temnoty.

CHRISTUS RESSUREXIT. ALLELUIA!!!

Jiří Vojtěch Černý