23.07.2013, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Jak se dělá dědeček

Jak se dělá dědeček

V noci mi do spaní pípl mobil a esemeska prozradila, co jsem tušil, ale s jistotou ještě nevěděl. Teď je ráno, ležím pod teplou peřinou a schválně oddaluji ten okamžik, kdy se vysoukám z postele, se zavřenýma očima přejdu pár kroků k zrcadlu a pak je naráz otevřu. Jsem zvědavý, jak velká se stala proměna. Večer jsem do postele uléhal jako otec a ráno se probouzím jako jiná generace. Je zvláštní, jak se jedny věci dělají složitě a jiné, pro lidstvo neméně důležité, jdou poměrně jednoduše. Například. Jak se dělá kozí farma? Obtížně. Chce to spoustu času a trpělivosti pro zástup formulářů a příslušných úředníků a poplatků. Stavební povolení, výpis z katastru, že se tady v budoucnu neplánuje výstavba loděnice ani se nebude asfaltovat bývalá jantarová stezka, úvěrovou smlouvu, ručitele a potvrzení o bezdlužnosti zeťova bratra na Kajmanských ostrovech. S dědečkovstvím je to naopak až neskutečně jednoduché. Snad proto, že je to institut starý jako lidstvo samo a vznikl v době, kdy ještě nebyl formulář, razítko a přepážka. Když naše Anežka odjížděla do Anglie, byť dvacetiletá, dělali jsme si trochu starosti. Z jejích zpráv jsme se občas dovídali o krásných snědých dětech s velkýma očima, které hlídala v černošských rodinách. A to byla další věc, která nás maličko zneklidňovala. Což o to, kakaové děti s nádhernýma, nevinnýma očima jsou rozkošné, ale představa, že budeme za mladými jezdit na kafe do chaloupky u Viktoriiných vodopádů v Africe v nás nevyvolávala velké nadšení. Jenže my už jsme nebyli v roli velitele, nýbrž pouze pozorovatele. Jak přicházely občasné mejlíky, dovídali jsme se, že probíhá nějaké výběrové řízení v srdeční záležitosti. Když bylo výběrové řízení uzavřeno, my se dověděli poměrně překvapivý výsledek. Je to prý sympatický mladý muž, blonďák a domovem je v Nízkých Tatrách. To nás celkem uklidnilo, protože do Demanovské jeskyně je to o kousek blíž než k Viktoriiným vodopádům a jako bývalý čechoslovák vím, že vyjmenovaná slovenská slova po B jsou brynza a borovička. Jednoho dne Anežka oznámila, že v dohledné době povýšíme. Budeme dědeček a babička. Po prvotní zástavě srdce a dechu z tohoto nevyžádaného daru jsme začali přemýšlet. Dítě potřebuje mističku, židličku a postýlku. Před lety jsme zrekonstruovali východní křídlo naší usedlosti a bydlení se pozastavilo ve fázi hrubé stavby. Teď se tyhle prostory můžou hodit. Stačí jen dodělat schodiště, podlahy ve čtyřech místnostech, obložit koupelnu, do prostoru dát nějaké poličky a pohovky, na stěnu Špálu a Kremličku, do vázy kytici, pod vázu stůl a ke stolu židli. Podzim se překulil do předvánočního času jako Anežka ke svému termínu a košík a chřestítko čekají spolu s novopečeným tátou v novém pokojíčku. Je časné ráno, ležím pod teplou peřinou a schválně oddaluji ten okamžik, kdy se vysoukám z postele, se zavřenýma očima přejdu pár kroků k zrcadlu a pak je naráz otevřu. Jsem zvědavý, jak velká se stala proměna. Už totiž vím, jak se dnes dělá dědeček. Jednoduše a elegantně. Mobilem. Pípne a oznámí vám: „Ahoj tati. Tak jsi dědeček. Je to kluk, 4.10 kg, 54 cm a jmenuje se Samuel. Anežka“. Teď mě tedy čeká jeden důležitý úkol. Půjdu se do porodnice podívat na vnoučka a pak musím na internetu zjistit, jaké povinnosti má dnes dědeček.

Luboš Nágl

 

 

 

 
Nahoru