Indická bajka o starém žebrákovi

Dnes ráno jsme měli silný zážitek: v břevnovském klášteře probíhaly v uplynulém týdnu duchovní cvičení pro řeholníky. Vedl je starý kněz - více než devadesátiletý františkán P. Benedikt Holota OFM z komunity u chrámu Panny Marie Sněžné. Při mši svaté míval v tyto dny kázání nejen pro řeholníky, jimž dával exercicie, ale i pro laické návštěvníky chrámu. Při tom dnešním, posledním, vyprávěl jednu indickou bajku, která jej prý už v mládí oslovila a po celý svůj dlouhý život ji vždycky měl na paměti.

Starý žebrák bydlel v osamělé chatrči daleko za vesnicí. Každé ráno se sebral a obcházel všecka stavení ve vsi, aby si opatřil něco k snědku. Jednou se však stalo, že neměl nikde úspěch; za celý den  se mu nepodařilo vyžebrat aspoň něco málo. Smutně se navečer šoural k domovu, ale cestou musel ještě minout poslední chudou chaloupku. „Tam už snad ani nepůjdu. Když jsem ani u bohatších lidí nic nedostal, nedají mi jistě nic ani chudáci z této chatrče; co se dá dělat, dnes tedy budu mít hlad… Snad aspoň zítra budu mít víc štěstí“ pomyslil si smutně. Ale jako by mu něco říkalo: „Zkus to, třeba se tam přece jen najdou milosrdnější lidé!“ Neměl už co ztratit, a tak zaklepal na dveře té poslední chaloupky. A nelitoval, že tam přece jen zašel: soucitná ruka mu do mošničky nasypala dvě hrsti rýže. „Tak vida, ještě se najdou dobří lidé; nebudu mít dnes hlad!“ Musel ještě přejít dlouhou pláň, když tu si povšiml nezvykle krásného západu slunce. Jakoby se celá obloha rozzářila nevšedním jasem; zlaté slunce jakoby se začalo zvětšovat, nabývat na intenzitě, až jej jeho záře zcela oslnila. A z té záře pojednou jakoby se vyhoupl zlatý vůz, v němž se sám Bůh snesl na zem. Žebrák si pomyslil: „To mám štěstí, hned Ho poprosím, aby mne obdaroval“ – a s dychtivostí bez bázně spěšně přistoupil k zlatému kočáru. Ale dříve než mohl vyslovit svou prosbu, rozhrnula se záclonka, prázdná Boží ruka se k němu natáhla - a Boží hlas zaprosil: „Dobrý muži, jestlipak bys mi něco daroval?“ Překvapený stařec sáhl do své mošničky, nabral hrst vyžebrané rýže a nasypal ji do Boží ruky. Zlatý kočár se hned nato zvedl a zmizel v oslepující záři zapadajícího slunce. Otřesený žebráček si říká: „To mi nejde do hlavy, že sám Bůh může také něco potřebovat!“ Došel do své chatrče, rozdělal oheň, aby si uvařil ten zbytek vyprošené rýže. Vysypal obsah své mošničky na rozvrzaný stůl – a hle! Mezi zrnky rýže se leskla zrnka z ryzího zlata - a když je oddělil od rýže, zjistil, že jich je také plná hrst - tolik, kolik rýže věnoval Bohu. Až ho z toho rozbolela hlava... Teprve po chvilce si povzdechl: „Že já jsem Bohu nedal víc, že jsem mu raději nedal úplně všecko!“

Kázání zkušeného exercitátora končilo smutným povzdechem: „Moji milí, také já si často v životě říkávám: škoda, velká škoda, že ani já jsem vždycky nedal Pánu Bohu úplně všecko, co jsem mu mohl dát…“

Pro Simeon.cz převyprávěl Karel Voplakal