Duchovně-formační pobyt animátorů seniorů: "...Abychom dále udržovali navázaná přátelství"
Letošní měsíc září jsme zahájili příjemným čtyřdenním pobytem v Deštném v Orlických horách. Přijeli jsme tam těsně po poledni v pátek 1. září autobusem, který vyjížděl z Prahy - Florence v 9,00 přes Poděbrady do Hradce Králové, kde nastoupila většina účastníků; v 10,55 jsme vyrazili směr Dobruška a Opočno do naší cílové stanice Deštné - Národní dům (u kostela). Odtud po nerovném asfaltu silniční odbočky rachotila kolečka našich kufrů do mírného kopce, kde se ve vzdálenosti asi tři sta metrů od zastávky nachází čerstvě restaurovaný pěkný pension Kőhler, kde nám výborně vařili. Jen to počasí, jak se zdálo, nám z počátku jaksi nechtělo „jít na ruku“ - od pátečního rána krápalo, občas i pršelo, foukal vítr a nebylo právě nejtepleji. To se však brzy radikálně změnilo k naší úplné spokojenosti: již další den (v sobotu) nás pozdravilo jasné slunečné ráno - a pěkné počasí nám vydrželo až do pondělka, do dne našeho odjezdu. Ze všech stran se naskýtaly líbezné rozhledy na horské stráně a údolí s pasoucím se dobytkem i s koňmi na pastvinách na úbočích hor se zalesněnými vrcholy. Nad vší tou zelenou nádherou se klenulo modravé nebe s roztrhanými bílými oblaky. Jen pár set metrů od pensionu Kőhler leží střed obce Deštné se svými typickými domy a domky a s malebným dvouvěžovým kostelem, na jehož stavbě se podílel sám virtuosní stavitel a architekt baroka Santini. Když jsme v neděli zašli do tohoto kostela na mši svatou, příjemně nás překvapil nejen jeho pěkný interiér, ale i velká návštěvnost - nejen seniorů, ale i mládeže a rodin s dětmi - i velmi sympatický kněz a zpěv mladých věřících s kytarou. Přišli jsme nečekaně k příležitosti Prvního svatého přijímání nejmladšího člena místní početné rodiny. S oním chlapcem přistoupil velký počet lidí ke Stolu Páně.
Ale to předbíhám: ještě první den po velice dobrém obědě jsme všichni zůstali v jídelně, abychom se představili a vzájemně se informovali o seniorských aktivitách ve svých farnostech, o spolupráci seniorů s duchovním správcem, o zájmu starších lidí o společnou modlitbu i zábavu a všeobecně prospěšnou činnost. Další den - v sobotu - byla na programu návštěva královéhradeckého biskupského vikáře otce Jana Paseky, která začínal - jak jinak - než mší svatou přímo v naší jídelně. Za oltář posloužil stolek u okna, za nímž byla nádherná kulisa sluncem prozářené krajiny. Otec Paseka po mši svaté vyprávěl o své cestě ke kněžství: že už jako malý kluk si hrával na pana faráře - že ale také chtěl být strojvůdcem či popelářem... ale na štěstí se mu splnilo to první a hlavní přání (na štěstí pro něj i pro věřící).
V sobotu jsme podnikli malý výlet do hor - k Masarykově boudě na Šerlichu (nadmořská výška 1015 m). Tři odvážné dámy se pak dolů vydaly pěšky; všichni ostatní se svezli autobusem společnosti Arriva dolů ke kostelu v Deštném. V neděli odpoledne jsme se vydali na „Vesmír“, kde se nachází zajímavý, ale zdevastovaný kostel zasvěcený svatému Matoušovi - apoštolu a evangelistovi. Není u nás mnoho kostelů jemu zasvěcených. Poměrně velký kostel býval po staletí duchovním centrem osady o přibližném počtu šesti set duší; následkem poválečného vyhnání německých osadníků osada zanikla a opuštěný kostel chátral; přišel o střechu, omítku, okna i mobiliář - a hrozil jeho úplný zánik, nebýt několika nadšenců, kteří v poslední chvíli započali s nejnutnějšími opravami; dnes má stavba opět střechu i okna, takže do ní neprší. Zvenku i uvnitř sice ještě působí jako ruina bez omítky, bez podlahy - ale přesto už jsou v ní občasné bohoslužby… Její příběh je podobný jako kostela v Neratově... Na toto nevšední místo nás po skupinách zavezl majitel penzionu pan Kőhler, ale část účastníků tohoto nedělního výletu došla tam i zpět pěšky.
Poblíž svatomatoušského kostela se nachází středisko mládeže „Vesmír“ - připomínající podobné centrum v Příchovicích na Tanvaldsku. Přivítala nás tam a provedla mladá aktivistka Zdena, kterou jsme předtím viděli v kroužku mladých ve farním kostele v Desné. Středisko je zřejmě u mládeže oblíbené a má poměrně mnoho dočasných klientů.
Večer před odjezdem jsme se ještě shromáždili k závěrečnému posezení, popili víno, pobesedovali, zazpívali na rozloučenou a vyměnili si vzájemně adresy, abychom dále udržovali navázaná přátelství a zůstávali spolu aspoň v písemném styku. A v pondělí po obědě nastal čas rozloučení; popadli jsme svá zavazadla, odnesli je na zastávku a po skupinkách odcestovali autobusem směr Opočno, Dobruška, Hradec - a Praha. Jistě budeme rádi vzpomínat na tamní společné chvíle... Ještě jednou: Díky!
Karel Voplakal
