Dědeček bublifuk

Lidstvo je zvláštní směsice jedinců, většinou na jedné straně něčím obdařených, na druhé o něco zkrácených. Majitelé cirkulárek o tom ví své. Ale o takovém zkracování teď nebude řeč. Spíš se chci zaměřit na obdaření a zkracování duševních mohutností.

Kupříkladu pohledem na svět očima sv. Tomáše Akvinského, který prostou řečí, jíž rozumí i malé dítě, říká jednoduše: „Rozum jest nějaká mohutnost duše, a ne sama bytnost duše“. To šachový génius Aljechin věděl s jistotou na sedm tahů dopředu i s jejich šestaosmdesáti možnými kombinacemi, že případný tah střelcem na Sd6 je fatální chyba. Ale vrchního v hotelové restauraci se musel zeptat, jestli už snídal nebo ne. Prostě zapomněl. Nebo Alois Jirásek. Věděl, co napsal do Národní politiky a co zase do Národních listů loni i předloni. Ale nevěděl, kam si před chvílí odložil viržinko. Snad nejhůř ale na tom byl s pamětí Albert Einstein. Když za svého pražského pobytu odcházíval z Ústavu teoretické fyziky na Albertově (kde v letech 1911-1912 pracoval na obecné teorii relativity) zpátky přes Jiráskův most domů na Smíchov, kupoval si v kiosku cukráře Bierhanzla bramboráčky. Při příchodu domů zjistil, že nemá klíče od bytu. Usoudil tedy, že je nechal v ústavu a vrátil se tam. Aby shledal, že nemá klíče ani od ústavu a neví, kde by mohly být. Z této prekérní situace jej vysvobozoval poslíček od Bierhanzla, kde Einstein nechával klíče na pultě spolu s drobnými.

Ve světle těchto lapálií velkých duchů lidstva se mi moje drobná příhoda stárnoucího muže může jevit útěšně úsměvná. Byť s příchutí blínu. A to doslova. Stalo se za denního světla v mé kanceláři, kde trávím třetinu svého života spolu s dlouholetým přítelem statné postavy. Před lety to byl ale nedomrlý a vyzáblý jedinec churavého vzhledu. Ovšem když jsem přecházel do nové kanceláře, neměl jsem to srdce nechat ho jeho neodvratnému osudu a jistému konci. Ten ubohý ibišek, který, jak si pamatuji, nikdy nezakvetl. A nikdo se o něj nestaral na nekonečně dlouhé chodbě budovy, kde žil jen z milosti uklízečky, která mu do květináče občas vyždímala hadr z mokré podlahy. A tak jsem tu schoulenou kosodřevinu s několika zažloutlými listy na téměř holohlavé lebce koruny keře vzal i s šanony a klotovými rukávy na své nové působiště a začal se o jeho podvyživené tělo starat. Pravidelná zálivka, stálá teplota a hnojení udělaly své. Ibišek rostl a mohutněl. Z původních několika decimetrů se vytáhl do metru a půl a narostla mu bujná kštice jak Johnu Lennonovi v dobách největší slávy Beatles. Při pravidelném sčítání listů, z nichž některé jsou velké jak Goliášova dlaň, se statistika přehoupla přes pět set svěže zelených jedinců s hebkým, voskovým povrchem. Jednoduchým propočtem jsem zjistil, že ta plocha, blížící se ke sto tisícům centimetrům čtverečním, by stačila zásobovat kyslíkem všechny potápěče v Karibiku. A ještě jednu výhodu měl pro mě ten ibišek, který se teď už zjevně podobal spíš baobabu z Malého prince. Pod jeho huňatou korunou s větvemi splývajícím k zemi se dalo odložit spoustu věcí, které by jinak neladily s akvarely, oleji a grafikami na stěnách místnosti. A právě splývající větve, z nichž se už některé plazily po podlaze a evidentně jim to neprospívalo, rozhodly, že ibišek půjde do patra. Postaví se na nějaký menší piedestal. V tomto případě na půlmetrovou, z proutí pletenou stoličku.

Kolegové mi pomohli velikána zvednout na důstojné místo. Jenže to, co se vzápětí objevilo, bylo víc než nedůstojné. Černá skládka kancelářského humusu, vyvržená na světlo denní a zřetelně ukazující prstem na odporného pachatele. A tak mi nezbylo, než udělat očistu podlahy v okolí květináče, kam se díky občas přelité dřevině přilepily papíry a desky šanonů a dříve nikým neviděny, v klidu si tam tiše plesnivěly. Vzal jsem tedy půllitrovou sklenici, do které si každé ráno dělám citronádu, naplnil ji zpola jarem a dolil vřelou vodou. Větší část této lučavky jsem nalil na znečištěnou podlahu a sklenici se zbytkem žíraviny položil na pracovní stůl. Do večera sajrajt na podlaze povolil a já ji znovu vrátil do původního stavu. Pak jsem zamknul kancelář a vrátil se domů ke svým majitelům.

Druhý den ráno mě přivítal vznešený ibišek teď o půl metru vyšší než já, stojící na čistotou se blyštící podlaze. Zapnul jsem počítač a chtěl si udělat svoji citronádu. Jenže mi jí tam od včerejška ještě něco zbylo. Jsem životem vychovaný k šetrnosti a tak jsem sklenici vzal, přiložil ji k ústům a obsah nalil do hrdla. Jako Bušek z Velhartic pohár vína. A konstatoval jako on - „zprvu trpké zdá se, však kvete po svém v osobité kráse“. Snad zvětrala přes noc ta citronáda či co, že tak začíná svírat moje hrdlo jak číše bolehlavu vypitá Sokratem. Odložil jsem prázdnou sklenici a zalapal po dechu. Najednou jsem měl pocit, že až vydechnu, vyšlehnu ohnivý plamen jak v Pelíškách - maršal Malinovskij. Mýlil jsem se. Když jsem konečně vydechnul, začaly ze mě létat bublinky. Duhově barevné, jaké milují moji vnoučci. Škoda, že tu nebyli. K vidění byl totiž mimořádný úkaz - dědeček bublifuk.

Luboš Nágl