Ach ty děti…

Jedna z povedených taškařic motala se tentokrát okolo buchet. Tvarohových s rozinkami. Ty mají všichni rádi a moje manželka, nejlepší ze všech, dovedla jejich chov v troubě našeho indukčního sporáku k dokonalosti. Jeden plech buchet byl určen obyvatelům chaloupky ke zkrmování v sobotu, druhý měl pohladit po papilách děti s vnoučaty při jejich nedělní návštěvě za příčinou konzumace odpolední kávy. Kterého člověka nepotěší, když dílo jeho rukou dojde nějakého toho světského ocenění. Zvláště když se jedná o tvarohové buchty s rozinkami, na něž je žena i při své vrozené skromnosti pyšná. Když přistála letka dětí s vnoučaty bezpečně na louce před domem, chaloupkou se rozhlaholila směsice dospělých a dětských hlásků, dožadujících se božské many s tvarohem a rozinkami. Paní domu se ještě chvíli nechala prosit, aby pak ze světnice máchla vznešeným gestem ruky směrem k troubě v kuchyni, kde měl očekávat jazýčky nedočkavých hostů plech plný voňavých buchet. „Máte je v troubě“, opáčila žena a připravovala se na obdivné vzdechy a nekončící chválu. Nedočkala se. Po malé chvíli totiž propukl dav dětí v kuchyni v nezřízený řehot. „Mami, pojď sem. To musíš vidět.“ Zvědavě poslechla. Přišla, viděla a - viděla, že nezvítězila. Všechno manželka čekala, jen ne tohle. Uprostřed dětí, svíjejících se hurónským smíchem byl plech a na něm se krčila a třásla strachy jedna opuštěná buchta. Když děti omyly omdlévající matku, rozhodla se, že viníka donutí k přiznání, i kdyby to mělo být právem útrpným. Nebylo třeba. Nikdo nezapíral kolektivní vinu, ke které došlo nezamýšleně. Večer předtím se povídalo a hrály se stolní hry. Když hodina pokročila, odebraly se starší kusy na lože a zůstalo jen tvrdé jádro mladých obyvatel chaloupky. A na ně se pak nečekaně vrhl půlnoční hlad. Následkem čehož rychle řídly šiky statečných buchet, až tu poslední zachránil něčí zoufalý výkřik: „nechte taky něco mamince!“ Hrabivé ruce se stáhly, vyceněné tesáky se zacenily a ubožačka unikla jen o vlásek jisté smrti. Aby tak celému světu mohla ukázat, jak velkou lásku mají naše děti ke své matce. Ještěže dcery nepřijedou nikdy s prázdnou, takže kafe bylo i tentokrát nasladko. Když se odpoledne přechýlilo k večeru, začínalo na předsíni obvyklé loučení před odletem. „Maruško, ty už odjíždíš?“, ptám se své šestileté vnučky, která se oblékala a obouvala. „Odjíždím“, odvětila. Aby si ale nemyslela, že je mi lhostejná a nevšímám si jí, smutně jsem doplnil svoji původní otázku. „Škoda, s kým já si teď budu hrát?“ Chviličku přemýšlela nad odpovědí a pak nejspíš usoudila, že dědečkův žert, jak už to u něj bývá zvykem, je třeba exemplárně potrestat hned v zárodku. Podívala se na mě přísně jako paní učitelka na zlobivého žáčka a se svraštělým obočím pravila: „Máš tady babičku. Můžeš si s ní hrát třeba až do rána.“ Nevědomost hříchu nečiní a dětská nevinnost už vůbec ne. Byť se všichni dospělí v tu chvíli dusili těžko potlačovaným smíchem. Ale to nebylo všechno, čekalo mě ještě zkoušení u tabule. To když se čtyřletá Anička nevinně zeptala: „Dědo, víš, kdy budu mít narozeniny?“ Zadal jsem své paměti do vyhledávače Narozeniny Anička, protože my muži jsme byli oproti ženám zkráceni Stvořitelem o sloní paměť. A když jsem zjistil, že to přesně nevím, přešel jsem do útoku a zeptal se vnučky: „A ty víš kdy?“ Pokývala hlavou a vážně řekla: „Přece až je budeme slavit!“ Doteď jsem si myslel, že logická odpověď může být vždycky jen jedna. Než mě malá Anička vyvedla z omylu našeho logického světa dospělých. Ach, ty děti…

Luboš Nágl